Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie svátosti biřmování v sedmi krocích.

 

Historie svátosti biřmování v sedmi krocích: v této svátosti jde o tvé vyjádření, o tvé ANO, které kdysi řekli tví rodiče, kmotři za tebe! Nyní ho můžeš říci sám! Je to daleko více, než oslava, kterou „končí dětství“. V ní se stává tvá víra dospělou a zralou. Biřmování nespadlo z nebe, trvalo několik staletí, než se stalo svátostí, jak ho známe dnes. Slovo biřmování pochází z latinského firmus=silný. Dosaď za b – f, škrtni háček nad ř a dostaneš slovo: firmování = posilnění, potvrzení a utvrzení tvé víry, kterou jsi při křtu dostal jako DAR. Jde o víru v Krista Ježíše. O nic víc, ani míň. Vše bylo „odstartováno“ v Jeruzalémě před 2.000 roky.
Sk 2,1-6: Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým,začali ve vytržení mluvit jazyky,jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Tak to začíná pěkně. Nejdříve učedníci sedí celí ustrašení ve své komůrce a náhle mezi ně zasáhne Duch sv. A tu muži i ženy, kteří zde potichu sedí za zamčenými dveřmi i okny vychází! Vybíhají na ulici a zvěstují radostnou zprávu.
Odkud se vzala najednou taková energie, taková síla? Jeruzalémští zůstávají stát a žasnou. Mnozí jsou nadšeni. Obdobně jako zasažení učedníci Duchem sv., i oni přijímají tuto zvěst. Duch zjednává učedníkům úžasnou autoritu. Lidé jim prostě věří, protože sdělují po pravdě, co si myslí; protože dosvědčují, co sami věří. Jsou tedy tyto letnice prvním biřmováním?
1.KROK: Duch sv. proměňuje a posiluje.
A právě toto ve svátosti biřmování slavíme: plnou důvěrou se necháváme zasáh-nout Duchem sv. S odvahou vyznáváme víru, nemusíme se stydět za obavu s tím spojenou. O letnicích slaví církev Kristova své narozeniny. Její počátek začíná okamžikem příchodu Ducha sv., boží síly mezi učedníky.Od této chvíle dostávají odvahu k hlásání zvěsti o Ježíšově zmrtvýchvstání. Jako tehdy tak ani dnes není o tomto lehké mluvit. Jenže tato zvěst touží náš svět změnit! Ano, změna světa začíná u každého člověka, který dovolí, aby ho Duch sv. zasáhl. Děje se to neočekávaně.
2.KROK: apoštolové předávají Ducha svatého dále.
Sk 8,14-17: Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Pera a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého.Toto se odehrává v Samaří. Apoštolé, kteří sami přijali Ducha sv. a předávají ho vkládáním rukou dále. Zde Duch sv. nepřichází náhle, ale je očekáván a předáván, na rozdíl od letnic. Učedníci se modlí. Těm, kteří už byli předtím pokřtěni, vkládají nyní ruce na hlavu.Tím se stávají vpravdě „dospělými křesťany“. Od apoštolů přechází toto předávání Ducha sv.na biskupy, jejich nástupce.
3.KROK: působením D.sv. dochází u člověka k přeměně.
Tímto předáváním víry, kdy Petr s Janem přijali Ducha sv.,vše nekončí. Sv.Pavel, který Ježíše za jeho pozemského života nikdy neviděl a který ani při letnicích sám nebyl, uděluje později biřmování. I toto lze nalézt ve Skutcích apoštolských.  Sk 19,5-7:Dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. Jakmile na ně vložil Pavel ruce, sestoupil  na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení. Těch mužů bylo asi dvanáct. Zde je patrné, že vkládání rukou patří ke křtu. Na počátku vkládali ruce apoštolé. Ale netrvalo dlouho a toto se stalo úkolem biskupů, neboť po smrti apoštolů se v církvi vyvinuly služby - úřady. Obzvláštní službou byl úřad biskupa podle řeckého „EPISKOPOS“.
4.KROK: vše společně –voda, olej, křest, vkládání rukou.
Nádherně popisují křest v prvních staletích církevní učitelé - otcové. Od nich se mnoho dozvídáme, jaká byla tehdy křesťanská praxe. Dnes zní jejich jména ne-zvykle: Tertullian a Hippolyt Římský.Hippolyt popisuje, jak byla při křtu křtěncům pomazána hlava. Proč? Bylo to něco zvláštního! Křest vodou zprostředkoval Ducha sv.,vkládání rukou a mazání olejem zdůraznily zodpovědnost novokřtěnců – pomazáni byli dosud pouze kněží a králové – nyní každý křesťan!
5.KROK: křest dětí „může“ za to, že bylo udělováno biřmování.
V prvních staletích se vkládání rukou konalo buď ihned při křtu nebo brzy poté. V té době znala církev pouze křest dospělých. Cítíme zde ale souvislost: Křest a biřmování patří k sobě. O biřmování jako takovém se nemluví. Toto se ale mění v okamžiku zavedení křtu dětí. Těch se – oproti dospělých – nikdo neptal, v co věří. Toto za ně řekli rodiče nebo kmotři (křestní rodiče). Takže děti, miminka dostaly dary Ducha sv., aniž by si toho byly vědomy.
6.KROK: žádáno bylo – ANO řečené přijímajícím.
I když je to krásné – být odmalička Dítětem Božím – jedno chybělo: vyznání víry pokřtěného. Malé děťátko se nedokáže postavit a přede všemi vyznat, že věří v Boha. Křest dětí sice poukazuje na obrovský dar božího dětství, ale kmotři či rodiče vyznávají víru jen zástupně za dítě. Teologové středověku pochopili, že chybí vlastní osobní rozhodnutí se pro Krista! V této chvíli se rozpomínají na vkládání rukou a mazání olejem. Svátost biřmování se jako samostatná objevuje ve 12.století. Děti měly být ve věku od 7 – 12 let, kdy již dokáží rozeznávat. Tak mladí křesťané sami mohou říci, komu věří. Až teprve florentský koncil (1439-45) stanovil svátost biřmování jako druhou ze sedmi svátostí církve. Koncil je shromáždění biskupů v čele s římským biskupem-papežem. Zde se ustanovují rozhodnutí platná často po staletí.Křest býval zpravidla udělován knězem, biskup na křtěnce vkládal ruce. Tak nebyl problém tuto svátost znovu obnovit. A církev dostala jednu z nejkrásnějších svátostí, kdy s plným vědomím můžeme říci Bohu své ANO! Ano – věřím v Boha! Biřmovanec dostal dokonce i malý políček na tvář. To připomínalo rytířský úder; rytíř měl tohle po „pasování“ tzv.překousnout a ukázat statečnost. To se vyžaduje i od biřmovance.
7.KROK: biřmování je slavností Ducha.
Teprve v roce 1971 se ustálila dnešní forma udělování této svátosti. Papež Pavel VI. odstranil  políček a stanovil: Svátost biřmování se uděluje na čele mazáním křižmem (olejem) a vkládáním rukou se slovy: Přijmi pečeť daru Ducha svatého. A tak je tady zase máme: pomazání olejem a vkládání rukou. Biřmování je slavností Ducha sv. Jde o vlastní projev našeho ANO vůči Bohu, má svůj počátek v Bibli, vznik ve středověku a nedá se oddělovat od křtu. Je korunováním křtu!

(podle Quido Erbrich - Grundkurs FIRMUNG)

 
 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< březen / 2024 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 467929
Měsíc: 4769
Den: 372