Jdi na obsah Jdi na menu
 


H3 - vojna - škola života

 

H3: Půlnoční: Narození Krista a smrťák na rotě.        V životě bych se nebyl nadál, že mohou být vánoce na vojně hodně kruté. Ne proto, že je člověk daleko od své rodiny, přátel. Posuďte sami: byly to mé druhé vánoce. Jako „mazák,“ jsem dostal vycházku na Půlnoční mši sv. Těšil jsem se, až budu moci někde stavět Betlém, nacvičovat koledy apod. Páter Matějíček, hodný to kněz, o kterého se starala jeho vlastní sestra, byl rád, že mohu kázat a já zase, že smím kázat. Přesto, že zde byla kasárna, přicházeli do kostela i někteří nižší důstojníci. Patřil mezi ně i můj staršina roty, na jméno si nedokáži vzpomenout. Vidím jeho tvář, měl brýle a dobrácký výraz v tváři, jako by se do kasáren ani nehodil. S ním jsem byl stále v kontaktu a konal často i za něho jeho práci. S námi na rotě byl Ivan, tuším, že se jmenoval Lauko, že měl dívku, od které denně dostával dva dopisy! Chodil jsem každý den v kasárnách pro poštu. Běda, když jsem mu přinesl jen jeden dopis. Hned šílel, měl jsem s ním dost práce. Vzpomenutý staršina, který ho měl tak trošku na starosti, aby něco nevyvedl, mi byl vděčný, že ho vždy nějak uklidním. Oba jsme byli zvyklí na pár slov. Ani mne nenapadlo, že by o vánocích něco mohl provést. Vracím se z Janovic z Půlnoční (pěšky cca 2 km), když mne předjel gazík. Zastavil a otevřela se boční dvířka. Jdu do basy, to mne ihned napadlo, protože to byl obávaný gazík velitele pluku plukovníka Kohouta! Od svého šoféra se  dozvěděl, kdo se to vrací do kasáren: To je ten farář! Velitel pluku mu nařídil, aby zastavil. Být napůl na černo venku, bylo riziko. Mně tenkrát napsal o vánocích vycházku staršina, který na to neměl právo; to mohl jen  velitel roty. Nastoupil jsem dozadu vedle plk. Kohouta. Podal jsem mu ruku a říkám: Soudruhu plukovníku, přeji vám požehnané vánoční svátky! On jen řekl: No, to bych potřeboval, protože je mám zkažené! Já nato: A proč, co se stalo? On odpověděl: Máte na rotě smrťák! Vyhrkl jsem: Snad ne Lauko? Zaslechl jsem: No, právě ten. Do mne jako když hrom uhodí. Ještě horší byl důvod, PROČ to Ivan udělal! Jeho děvče mu poslalo telegram, aby na ni nečekal, že se musí hned po vánocích vdávat! Člověk nikdy neví, co se druhému v hlavě honí. Vždy jsem ho škádlíval, že „pro jedno kvítí slunce nesvítí“. Vždy mne ujišťoval, že ona je ta jediná, nejkrásnější květina. Tohle ho stálo život. Já nemusel do basy. Drahá to cena, jak v jeho, tak i v mé situaci! Musím na něho pamatovat!

Nebyla vždy jen smutná setkání!    V Olomouci, během soutěže ASUT, nám bylo dopřáno i nějaké to volno. Každý ho využil, jak se mu líbilo. „Kluci“ ze souboru Trubadúři šli do hospůdky, odkud jsem je musel tzv. „vykoupit“. To nebylo poprvé, stejné to bylo i s první skupinou. Kdekoliv jsme cvičili či soutěžili, ve kterémkoliv městě, vždy jsem navštívil místního kněze, většinou jsme se znali, či poznali. Ne že bych chodil od fary k faře, jak dneska chodí „jistí lidé“! Ale každý z kněží mi vždy „něco“ strčil do kapsy – vojna není kojná! Píši to proto, že se mi vždy ty jejich dary náramně hodily; mohl jsem „vojclům“ pomoci uhradit útratu. Však vůči mě se vždy chovali slušně. Také mne obě skupiny uznávaly; byla to svým způsobem také pastorace. Ale zpět do Olomouce. Šel jsem do tamního semináře, který byl obnoven po r. 1968. V semináři byl Josef Hrdlička, ze kterého se později vyklubal světící biskup olomoucký. Byli jsme předtím spolu krátce v litoměřickém semináři. Jakmile mně uviděl, hned mne táhl k Otci spirituálovi, představil mě a zeptal se, zda bych nemohl mít večerní „punkta“, což jsou „body“ = podněty pro zítřejší ranní rozjímání. Souhlasil. Použil jsem k tomu svou kytaru. Ta má tělo, jako my. Má rezonovat ctnostmi, vlastnostmi, které znázorňují struny, které musí být naladěné, aby vytvářely krásné akordy, stejně jako má souznít práce s modlitbou, touha a přání s realitou apod. Nejvíc záleží na hráči, interpretovi, který na nástroj hraje a tím nemůže být nikdo jiný, než Bůh sám. Noty, zákony pro lidský život, nám předepsal nebeský Otec; Duch svatý nám naším talentem dává rozezvučet i nejjemnější struny naší povahy. Pán Ježíš, mistr v přinášení obětí, nám dává příklad, jak cvičit, trénovat, svým způsobem si umět odříci to či ono a chválit co nejlépe svého Stvořitele. Vím, že mi tenkrát „namlsaní“ bohoslovci co se duchovna týče, zatleskali. Které vítězství bylo hodnotnější? 1. místo v ASUT? Nebo radost a uznání ze setkání s bohoslovci?

Nahrávání v budějovickém rozhlase.    V jižních Čechách měli svůj regionální rozhlas. Bylo to v době, po našem vítězství v Kroměříži. Pozval si nás jako soubor jistý pan Dvořák, který natáčel pro tehdejší Hitparádu s novými skupinami písničky. Byli jsme tam celý jeden den. Nástroje musely perfektně ladit, hlasy jakbysmet. Kdo někdy hrál na kytaru, ví, že se při přechodech z akordu na akord ozvou šumy, jak „šoupete“ po strunách. Každou chvíli bylo slyšet od nahrávacího pultu: Znovu, prosím! Bylo to úmorné. Ještě horší to bylo s hlasy. Vím, že jednu píseň, byla to taková „kusovka“ tzn. vedlejší, pro nás v podstatě nedůležitá písnička. Měla pak největší úspěch. Název: Stádo spí, kraj.. Nikdo ale neví, že všechny tři hlasy jsem musel nazpívat sám, protože ti dva už nemohli.

Existuje tzv. playback, kdy můžete postupně přidávat nejen hlasy, ale i nástroje, že můžete pak jen otevírat ústa, jako hrát, protože vám něco pouští zvukař do reálu. V porovnání s naším životem to nemá nic moc společného. Každý z nás je originál. Buď to umím, nebo ne. Může za mne někdo něco udělat, ano. Ale pak je to jeho dílo, jeho slovo, jeho myšlenka. Ježíš, Duch sv., ti nám vždy pomáhají, ale má to být naše dílo, naším životem uskutečněné. Dr. Dvořák chtěl, abychom hráli i dále, že můžeme hned mít 90% z přehrávek atd. Jenže: každý z nás vojáků měl své plány; i já. Ale bylo to krásné! Směli jsme druhým rozdávat radost kvalitní muzikou. A největší gól bylo, že jsme na zájezdech nehráli sami. Byla tam i beatová skupina. Musel jsem zaskakovat i za basistu z této skupiny. Všichni se u toho kroutili, já stál jak poleno, do taktu jsem si podupával a vychutnával melodii. Vždy jsem kluky – vojáky krotil, aby snížili decibely. Dobrá muzika se dá hrát i slaběji. Ale to nešlo!

 
 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< duben / 2024 >>


Statistiky

Online: 5
Celkem: 471577
Měsíc: 5166
Den: 250