H2: Jak rychle nahoru, tak rychle dolů.     Jako nejstarší z vojínů jsem byl vybrán pro funkci zástupce staršiny. Mým úkolem byla i starost o sklad naší roty. Přestože to byla spojovací rota, musel souhlasit i počet bot=kanad, oblečení atd. Jelikož začátkem roku 1970 došlo k výměně látkových matrací za nafukovací gumové, měl jsem s tím starosti, protože se vracela i stará prostěradla, povlaky na polštáře a deky. Vše se odevzdávalo v prádelně ženám, kde z nich některé chodívaly v Janovicích do kostela a dobře mne znaly. Ty mi moc pomohly. Jakmile jsem dveřmi donesl balík prostěradel, tak mi ten balík hodily zpět ze zadního okna prádelny a tím jsem měl „něco“ na výměnu pro jinou rotu. Tak jsem výměnou za tenhle materiál získal postupně všechny chybějící položky ve skladu. Velitel roty to mohl považovat za „zázrak“, ale protože měl bráchu knězem, tak by tomu stejně nevěřil. Ale kdo ví? Pro mne to byla „pomoc shůry“! I odměna se dostavila: byl jsem z vojína povýšen na svobodníka. Tím ale má kariéra u armády neskončila. Za vítězství v celoarmádní soutěži ASUT jsem byl povýšen ze svobodníka na desátníka. S tímto povýšením přišla i překvapení. Byl jsem „na černo“ na mši sv. v Klatovech, kde byl kaplanem můj ročníkový spolubratr Jan Tampír. Byl jsem rád, že mohu být s ním, knězem. Jenže to „prasklo“. Stalo se to asi tak 14 dní po mém povýšení. Opakoval se nástup roty a velitel četl „rozkaz“, který zněl, že jsem byl z důvodů porušení vojenského řádu degradován zpět na svobodníka. A tuto „šarži“ mám dodnes s tím rozdílem, že jsem svobodníkem v záloze. Nikdy jsem ale ze zálohy povolán nebyl. Proto jsem u vojska nezůstal a stal se vojínem Páně!

Pod svícnem TMA.    Páter Matějíček, farář v Janovicích, který působil ve Velharticích, kde měl svérázného farníka v Janu Werichovi, neměl v kostele oltář čelem k lidu. V Janovických kasárnách byl truhlářem jeden z místních katolíků. Domluvili jsme se, že bychom páterovi udělali radost. Odsunuli jsme mřížku, kam si lidé klekávali při sv. přijímání, a tím vznikl prostor pro oltář, ambon a sedes. Sedes jsme dovezli z prodejny nábytku ze Sušice (napsal jsem cestovní příkaz pro Gaz). Peníze nám na sedátka dal páter. Oltář i ambon jsme po večerech vyrobili v truhlárně a pak tajně převezli na faru. Při první mši sv. byli přítomni i vojáci, kteří se na výrobě podíleli. Největším průšvihem hrozila Půlnoční, protože celá rota chtěla být přítomna. Polovině dal vycházku velitel roty, druhé polovině jsem ji napsal já (podepisoval jsem velitele běžně na proviantní listy). Na rotě zůstali jen dva vojáci u stolku. Ale kam s nimi? Poslal jsem je na kůr a nařídil, že musí být zticha! Díky Bohu – vše dobře dopadlo! Navíc jeden z vojáků vytepal z měděného plechu Corpus Krista pro dřevěný křížek. Byl umístěn na nový oltář. Rarita byla v tom, že jeden corpus směřoval k božímu lidu a jiný z druhé strany ke knězi. 

Vycházky, pouť.      Pro obyčejné vojáky byla vycházka setkáním s civilem. Pro mne to byla zvláštní šance. Po  mši sv. o pouti stály blízko kostela v Janovicích kolotoče. Vzal jsem ministranty a ostatní sebou v klerice. Děti mne chtěly vidět, jak lítám ve vzduchu. To přece nemůže být nebezpečné! Ale bylo! Jinak, než si myslíte. Jak jsem se točil ve vzduchu, bylo vidět, že pod klerikou nemám vojenské kalhoty, ale civilní, tehdy frčící manšestrové! Nic by se nestalo, kdyby se v té chvíli neobjevila „lítačka“, tj. vojenská hlídka=konrola. Poručík Steinbock, kterého „vylili“ málem z armády po r.1968, hledal všude možně, jak by vylepšil svůj kádrový profil. Viděl, že mám civilní kalhoty a chtěl mě „lapit“! Jasně, že sem ho viděl, jak si na mne brousil zuby. Jak z toho ven? Pomohly děti. Řekl jsem jim, že mne nesmí za žádnou cenu pustit, být okolo mne a že utečeme na faru. Ujednáno a uděláno! Tam jsem se převlékl do vojenského a zadními vrátky přes zahradu jsem uháněl do kasáren. Sebral jsem tím poručíkovi vítr z plachet. Povídalo se o tom i na rotě. Nechtěně jsem se stal „hrdinou“ – že to nebylo z války? Přelstít nepřítele, jak vidno, se dalo za každé situace a počasí! Navíc poručík Steinbock byl velmi neoblíbený.     

Svěcení zvonů v Pocínovicích.     Můj ročníkový spolužák ze semináře Míla Vlk byl v té době sekretářem Otce biskupa Josefa Hloucha. Věděl o tom, že jsem na vojně v Janovicích, věděl, že hraji na kytaru, tak jsem musel nacvičit s děvčaty z Pocínovic 3 rytmické písně ke svěcení zvonů. Nuž oslavuj, Pána, Jeruzaléme atd. Něco jsem dal dohromady a jezdil na pionýru v civilu z janovické fary do jednoho statku v Pocínovicích. Tehdy v tomto kraji působil výborný kněz P. Kaňák. Měl radost, že domácí mládež bude při tom v akci. Civilní šaty jsem měl na faře v Janovicích, problém byl jediný – abych vždy byl včas v kasárnách. Můj anděl strážný mi vždy pomohl; jednou mi dokonce došel benzin. Nemusel jsem jít s nočníkem k benzinové pumpě, jak to někde udělaly řeholní sestřičky, když jim v autě došly pohonné hmoty. Tehdy jel kolem pán, zastavil, a udiveně povídá: Inu, sestřičky, tuhle víru bych chtěl mít, že na tohle vám auto pojede! U mne zapracovalo samo nebe. Míjel mne pán, který měl plný kanystr benzinu s sebou. Na faru a  pak i k bráně kasáren jsem se dostal včas. Dobrodružství to bylo vždy pořádné! To mi věřte, že jsem se modlil -  a to pořádně!

Kytara, která slouží dodnes.    Ihned po nástupu vojny při první vycházce jsem se seznámil s rodilým klatovákem Petrem Volmutem, měl 2,05m, vousy jako Krakonoš, bas jako Haken. Ten mi ukázal prodejnu, kde měli kytaru, která měla nádherný zvuk. Chyběla uvnitř cedulka, ale já ihned poznal, že je to koncertní nástroj. Asi ji tam nechal voják, který se zadlužil a potřeboval peníze na ruku. Mám ji od roku 1970. Prožila se mnou chvíle milé, radostné, ale i bolestné. Tu bych nechtěl nikdy ztratit. To Petr Volmut, který na motorce vezl o vycházce spolu s kytarou svou dívku, sjel do pšenice před „vojenskou lítačkou“. Holku ztratil, ale kytaru ne! Přesto si ho údajně vzala. Jo.

A já? Zůstal věrný P. Marii; narozen v Mariánských Lázních; v jejím chrámu měl zde primici; byl i kaplanem na Sv. Hoře…