G3: Farní kraslická zahrada a její proměna.      Vraťme se do doby, kdy se celá zahrada proměnila ve velikánské staveniště, více než polovina byla vybagrována. Zlí jazykové si po Kraslicích říkali, že si tam ten nový farář dělá velikánský bazén. Nechal jsem je při tom. Navíc jsem vše upřesnil: voda bude osolena, aby připomínala vodu mořskou, a zvláštní zařízení z Německa bude vodu i vířit. Dále bude bazén přístupný v úterý a čtvrtek pro Češky a ve středu a pátek pro Němky. Proč to dělení? Protože naše ženy tam budou s dvoudílnými plavkami, kdežto ženy ze sousedního Německa jsou „volnější“, ty budou nahoře bez. Prostě na blbost se musí odpovídat ještě větší blbostí. Do vykopaného prostoru byla vyzděna veliká místnost pro případ velikého přívalu fekálií. Dovnitř vede roura o průměru 2m a ven dvě roury o průměru 30cm. Je to postaveno na přetlaku; obsah se dostává takto pod Stříbrnským potokem na druhou stranu. Do tohoto systému jsme směli napojit odpady z fary. Tím se stal zdejší septik zbytečným. Sám jsem ho vyklízel a málem přišel o život! Narovnal jsem si překlady kolmo na okraji, abych šoufem, který na faře asi nikdy použit nebyl, vybíral obsah do kolečka, které jeden z věřících vyvážel. Fekální vůz neměl tolik hadic, aby do septiku dosáhl. Proto tato akce. A jak jsem při pohybu nahoru se šoufem úspěšně vyklápěl obsah do kolečka, jal se jeden překlad vracet na své místo směrem dolů. Trefil se přímo na temeno mé hlavy. Byla to rána jako z děla. Omdlel jsem a zapotácel se do rohu septiku. To bylo mé štěstí. Díky zápachu jsem zase rychle přišel k sobě. Že to bylo nebezpečné? Jistě, vždyť já stál na dřevěné bedně - toho materiálu v septiku bylo přece jenom dost. Díky Bohu, byla to zkouška, kterou jsem jako administrátor zvládl. Jenže farářské zkoušky se skládají z něčeho úplně jiného.   

Altány.      Firma, provádějící celou akci na naší zahradě, nám velkoryse vyšla vstříc. Na vrchní stranu jímky položili dlažbu a tím byl dán základ pro průhledný dřevěný altán. Je používán při pouti Božího Těla. Po čase se naproti objevil další otevřený altán. Postupem času jsme v prvních letech mého působení vyklidili sklepní prostory, kde na dvou místech bylo uloženo uhlí, na jiných dvou zase dřevo. Vše si mohli odvézt jindřichovičtí chlapi, kteří mi pomáhali. Před farou stály 2 kontejnery. Postupně se plnily. Chodil jsem na kontrolu, co se vyhazuje. Najednou mne do nosu udeřila zvláštní vůně. Byla to slivovice, kterou tam někdo hodil. Okamžitě jsem pověřil Miloše, aby každou láhev zkontroloval a zabránil tak „další škodě!“ Vzal to tak zodpovědně, že se málem napil nějaké škodlivé tekutiny. Z toho plyne poučení: nic se nemá přehánětZvláštní kapitolou byli a jsou rodáci.   Někteří museli odejít již na podzim 1945 při tzv. „divokém odsunu“, jíní na jaře 1946, další pak o vystěhování požádali. Poslední vystěhování se konalo kolem roku 1968. Drtivá většina z nich se ráda po něžné revoluci vrátila do původní vlasti na návštěvu. Všichni nám pro farnost věnovali mnoho DM, pak i €, přiváželi i použité zahradní stoly a lavice, židle pro zimní kaple atd. Zásadou ale bylo jejich přání: Pane faráři, přejeme si dar dát „našemu kostelu“. Vidíte, stále kostel od Přebuzi po Kostelní považovali za „svůj“. Jistě, že jsem přání respektoval. Obdiv těmto katolíkům i evangelíkům patří i z tohoto důvodu: doma v Německu platili církevní daň; při každé mši sv. přispívali do „kolekty“ – sbírky; další výdaj z jejich peněženky směřoval do aktivit jako Kirche in Not (církev v nouzi), Renovabis (obnova), Ackermanngemeinde (Spolek Oráče z Čech) apod. A navíc se rádi zapojovali do sbírek na opravu našich kostelů a kaplí. Jaká by byla naše reakce, kdybychom museli odejít s pouhými 50kg? Jednu věc zde musím říci: za mého působení ve vnitrozemí na Berounsku, mi pan František Kardinál Tomášek předal několikrát obálku s velkou hotovostí, kterou jsem použil při opravách tamních kostelů. Pamatuji si, jak mi jednou řekl: Pocházíte ze smíšeného manželství. Tyto peníze jsou od německých rodáků pro kostely v pohraničí. Tam je nemohu dát. Došlo mi, že za totality kněze sem posílali za trest a byli hlídáni, jak zde působí. Věděl jsem, že jsme jedna církev jak kolem Prahy či Příbrami, tak v pohraničí. Ve skrytu duše jsem si přál, aby se i těmto kostelům dostalo pomoci. A nyní jsem byl u toho!

Pár nezapomenutelných jmen.     Každý kostel měl své velké postavy. Kraslice: Johannes Schmidt; Sněžná: Kurt Wohlrab; Rotava: Frau Schnurrer; Kostelní: Franz Sandner s ženou Sofií; Liboc: Walter Werner s ženou a pro oba kostely Egid Götz; Stříbrná: manželé Husterovi; Přebuz: bratři P. Alfons a Josef Sattlerovi; Oloví: pan Striezl; Bublava: Dr. Lerch a Förderverein Schwaderbach; Krásná Lípa: Reinhold Erlbeck; Jindřichovice: Milli Scheitler.

Slavnost Krista Krále na Bublavě.    Celá léta mívám každou sobotu v této obci v 8:00 mši svatou. Přijel jsem do kostela tehdy s Milošem, mou pravou rukou, v sobotu před tímto svátkem. Zapomněl jsem tehdy vzít s sebou monstranci pro krátkou adoraci před vystavenou Nejsvětější svátostí. Hlavní oltář zde má dva svatostánky: spodní pro ciborium, kde se uchovávají malé Hostie, a vrchní otáčivý, kde se uchovává monstrance. Dle svědectví pana děkana Feixe byla bublavská monstrance ukradena. Ke všemu byl zcela nově ozářen obraz na hlavním oltáři (opravu provedl pan Jindřich Lev). Přemýšlel jsem, jak si pomoci. Vím jen, že Miloš Bechyně stál před oběma svatostánky. Všiml si, že přední stěna otáčivého svatostánku byla malinko pootočena a tak do ní strčil prstem. Vtom vykřikl: Pater, podívejte! Neuvěřitelné! Jako zázrakem se na nás dívala „ukradená“ monstrance, k tomu ještě ozářena novými žárovkami! Celá léta zde byla schovaná i s proměněnou neporušenou Hostií! Ukázala se v pravý čas! Pro nás to bylo něco jako zázrak! A já měl problém vyřešený. Díky Bohu! A díky „zvědavému“ prstu Miloše. Jen tak mimochodem: ta monstrance s Hostií byla ve svatostánku dobrých 15 let!

Víme, co dokáže moučný červ - zde byla Hostie neporušená! Další důvod k obdivu!