Jdi na obsah Jdi na menu
 


G2 - první samostatné kroky v Kraslicích

8. 8. 2020

G2 – Fara Kraslice a Věcné břemeno.        Ani jsem se pořádně nerozhlédl a už tu bylo velice důležité rozhodnutí, které jsem musel udělat v době, kdy se z Kraslic do Prahy nedalo pořádně dovolat (stále jsme spadali do arcidiecéze pražské)! Šlo o povolení vstupu na farní pozemek kvůli nové městské kanalizaci. Najednou se objevilo 12 mužů, jedna větší „šarže“ než druhá (generální ředitel, starosta Města atd). Neznaje situace jsem řekl, ať počkají, že se pokusím zavolat do Prahy na Arcibiskupství. Spojení pevnou linkou trvalo dlouho. Místo abych čekal, klekl jsem si na klekátko v mém pokoji směrem ke kostelu a modlil se. Pojednou přišla shůry myšlenka: 4mil.Kčs. To byla cifra, kterou mi před svým úrazem sdělil pan děkan: Město přispělo částkou 4mil.Kčs na opravu fasády kostela BT. Delegace, která žádala o souhlas pro vstup na farní pozemek, mi předtím vyjmenovala tutéž částku a sice: jestli jim nepovolím vstup, musí do podzimu zastavit práci, projektová dokumentace se musí předělat; vše za 4mil.Kčs. Řekl jsem: Pánové, je vás 12. Jeli tu nějaký Jidáš, ať odejde. Pane starosto, dali jste na kostel 4mil.Kčs. Tím to srovnáme. Dostanete od nás to povolení a „nula od nuly pojde“.

Stoleté výročí kostela Božího Těla.      Vlastní titul tohoto kostela, jak je zapsán v katastru, zní: Nejsvětějšího Těla Kristova – latinsky Sancttissimi Corporis Christi – zkratka S.S C.Christi. Můj předchůdce, který zde byl farářem ihned po válce, zvolil lidový titul Božího Těla z jasného důvodu: Němci se smutně proslavili svými SS oddíly. Tři roky se tento kostel stavěl, svěcen byl slavnostně 9. 6. 1896. Sto let nato, dne 9. 6. 1996 mezi nás přijel první biskup nově vzniklé plzeňské diecéze (25.6.1993) Mons. František Radkovský. Před kostelem bylo vše připravené – od židlí, stolů, lavic, po naražený pivní sud a velký gril. Jenže člověk míní, Pánbůh mění: ke konci mše lilo jako z konve a z venkovního pohoštění nebylo nic. Stáli jsme všichni před hlavním oltářem a já česky řekl: Vždy jsem se divil, PROČ Němci postavili tak obrovský kostel, že mi to připomíná ruské óčeň balšoje – velmi veliké. Až nyní rozumím: abychom kostel mohli použít nejen k oslavě Boží hostiny, ale i k hostině lidské! OB mi tehdy řekl: Pověz tohle i německy. Stalo se. A stalo se i to, že pod kůrem se pekly buřty, čepovalo pivo, lavice, stoly usychaly pod našimi těly, zpívalo se a hrála i Horalka, kraslická dechovka, no prostě paráda. Ještě několik let potom mnozí na vše vzpomínali. Účel byl splněn. Od té doby jsem si více vážil Otce biskupa, že ihned dal svůj souhlas takto vyřešit nouzový stav pohoštění. Kdyby sám nebyl léta farářem ve Františkových Lázních a neměl „praxi“ jako obyčejný farář, pak by to bylo dopadlo jinak – přesně podle předpisu! Díky Bohu, díky Otci biskupovi a všem, kteří tehdy byli jako velká boží rodina pohromadě - i s rodáky z Německa.

A co bylo dál? Inu, za skoro 28 let mého působení zde na hranicích, se toho semlelo moc. Jeden zážitek byl kolem krásného velkého Betléma v kostele v Kraslicích, kde figurky měří od 90 do 100cm. Původně byly uskladněny za plentou na boku v kostelní lodi, takže během roku je NIKDO nemohl vidět. Ze své zkušenosti berounského vikáře, jsem věděl něco o celoročním vystaveném Betlému vzadu v kostele sv. Jakuba v Berouně. Tato zkušenost se mi nyní hodila, protože němečtí rodáci se v zimě těžko dostávali do míst, kterým se říká PATA Krušných hor; tj. k nám do Kraslic. Bylo kolem toho dost zajímavého. Ptal jsem se jich, zdali by nebyli proti, kdybychom „přeměnili“ křestní kapli na kapli s Betlémem. Křtitelnici jsme umístili dopředu, kde se dříve za Němců stavěl Betlém do výše cca 2m. Postavy se pak dětem zdály být ještě větší. To mi i vyčetli, když figury viděli na zemi v kapli nalevo od hlavního vchodu. Kam přišel náš kraslický Betlém? Naši pastýři byli daleko větší. Inu, děti vidí vše jinak. Další zážitek jsem měl s jedním tatínkem, kterého se německý kluk ptal, když viděl velkého velblouda, kterého na provazu vedl černoušek. Tati, žení se velbloudi? Nato otec odvětil: Jen velbloudi. Zcela jiný, hluboký zážitek jsem měl, když jsme větší část tohoto Betléma zapůjčili přes vánoce do Muzea sportu v Klingenthalu. Tehdy se přes hranice z Kraslic smělo jen na kole nebo na motorce. Autem jsem přijel s naloženým přívěsem k celníkům. Pane faráři, my vás pustit nesmíme. Jen dvoustopá smí přes hranice. Smutně koukám, když mne napadlo toto: A co když odpojím přívěs s Betlémem? Přívěs má 2 kola? Byl jsem překvapen, že s úsměvem dovolili a já tlačil přívěs pěšky sám. Pane Ježíši, kdyby tak někdo šel, aby mi pomohl, vždyť je to do kopce! Jakmile jsem tuto střelnou modlitbu dokončil, uviděl jsem svého katolického souseda – faráře Waltera Kreuzbergera jak si to se svou maminkou štráduje do Kraslic na oběd do nějaké restaurace. Ihned nechal maminku stát, tlačil přívěs se mnou až na místo. Ani jsem si nevšiml, že tohle všechno natáčí německý celník. Celý výjev pak vysílali v Regionální německé TV. A tak se ze mne stala televizní hvězda.

Jak mne Miloš vyprovokoval k děsné odpovědi!    Musím předem říci, že tento člověk miluje baroko, zná dobře historii tohoto kraje. Byl pokřtěn ve svých 18 letech panem děkanem, kterému také ministroval. V kraslickém kostele ho děkan posadil na křeslo za sloup, aby nečuměl na lidi – tak vysvětlil děkan své rozhodnutí. Když jsem se objevil já, posadil jsem Miloše při mši vedle sebe, jezdil vedle mne i v autě. Jednou jsme jeli do Přebuzi. Vždy si na tuto scénku vzpomenu. Miloš měl ve zvyku klást záludné otázky. Tehdy mi položil tuto otázku: Pater, řekněte mi, proč ti andílci, kteří lemují na oltářích barokní obrazy, mají takové ztrápené výrazy? To já bych byl nesmírně šťastný, že tam smím být! Co jsem mu měl pro pána krále na tohle říci? Vypadlo ze mne toto: Miloši, představ si, jak tam sedíš. Nožičky mají takhle pod sebou, (ač jsem řídil, tak jsem se pokoušel mu to předvést), a sedí při tom na skobě! Tohle je ta slušná forma mé odpovědi. Ta skutečná, co tehdy zazněla, vypadala asi takto: a mají „v zadnici“ skobu! Jak by ses tvářil ty? Jeho reakce byla okamžitá: Ale páter? Pro mne se tímto vyřešilo hodně, neboť od té doby už Miloš nekladl tento druh otázek.

 
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< říjen / 2020 >>


Statistiky

Online: 3
Celkem: 282674
Měsíc: 5020
Den: 209