G1 – Fara v Kraslicích – nástup. V den, kdy jsem se nastěhoval do Kraslic, jsem absolvoval tři akce. Bylo to dne  6. září 1992. Jak už to bývá, při takové změně potřebujete stěhovací vůz, pár hodných lidí a štěstí, aby nepršelo. Toto všechno jsem od Pána Boha dostal. Zato jsem platil jinde. Při poslední návštěvě Kraslic (byly dvě) jsem si přesně změřil jedinou místnost, kterou jsem od děkana Feixe dostal k dispozici. A to na cm! Hořovičtí mi ze dvou tranzitů vyložili skříně, gauč, stůl a 2 křesla přímo na koberec, který se jako první rozbalil na podlahu. „To se vám tam nemůže vejít!“ vyhrkl děkan, když vše viděl. Dal jsem mu doprostřed cimry jedno křeslo, sklenku vína do ruky. On jen zíral! Vše se tam vešlo na milimetr! To bylo kolem 15:00. Druhou akcí bylo gymnazijní ročníkové setkání v Mariánských Lázních. Tady jsem pobyl asi do 19:00 a všichni mne litovali, kam jsem se to dostal. Ale já šel do ještě částečně německy mluvícího kraje. Tak to pochopili, vždyť mi říkali „Zwiebel, Vogel – cibule, pták“, protože jsem jim napovídal při němčině taháky, které jsem jim posílal „poštou“. Pak jsem se též zastavil u maminky v Kynžvartu, kde bydlela – slavila v tento den své 83. narozeniny. Prý se v Linci v Rakousku kolem 19:30 narodila. Byl jsem šťastný, vše jsem stihl. Díky Bohu. To byl můj start.

Jaká byla má „druhá štace“ Kraslice? (G jako Graslitz)

Hned na začátku bych měl poděkovat Pánu Bohu, že geniálně vyřešil jak mé přání, tak i jistou spravedlnost. Jelikož jsme doma mluvili díky babičce jen německy, tak se během mého kněžského života objevilo jakési spojené přání se spravedlností: „pomoci katolické části věřících žijících v Německu“. Smět působit tam, kde byl nedostatek kněží, který nahrazovali kněží z Polska, z Afriky. To bylo mým přáním. V pražské arcidiecézi jsem působil 21 let, tak proč bych nemohl zas nějakých 21 let nepůsobit třeba v Bavorsku? Tím bych „zabil hned 2 mouchy“ jednou ranou. Tu jsem zjistil, že mám rodného bratra Pavla. Když jsem mu o mém úmyslu řekl, HNED mi tu „mouchu“ z hlavy „vyhnal“. Řekl totiž: Petře, prosím tě, nedělej to! Ty tam nezapadneš! Oni tě odtamtud vyženou! Mše sv. děláš dlouhé, mluvíš moc světsky! Oni chtějí, aby to bylo krátké, přesně podle „foršriftu“ – tzn. předpisu. Prosím tě, nechoď tam? Myslím to s tebou dobře! Hlas lidu, hlas Boží. Poslechl jsem. Během prvních dvou let mé služby na Kraslicku NIKDO nevěděl, že mluvím německy. A tak jsem si všímal, jak někteří rodáci o nás – Češích – mluví. Ať si to opraví (kostely), když nás vyhnali. A podobně se vyjadřovali i o konkrétních lidech. Pravda, nebylo jich moc; proto jsem si pamatoval jejich tváře. Během dvou let začaly poutě; zúčastňovalo se  stále více rodáků a bohoslužby se konaly dvojjazyčně. Tu i ti „kritici“ pojednou zjistili, že zdejší farář mluví perfektní němčinou a hodnotili dvojjazyčnost celé bohoslužby. A tak jsem se při prvním setkání s těmito pány zeptal: Trváte stále na svém tvrdém postoji vůči českým katolíkům, kteří byli za totality „biti“ hned několikrát? Někdy jsem i „přidal“ něco z těchto PRAVD: že chodí do kostela; že byli do pohraničí často posíláni „za trest“; že komunistický stát dával minimální finanční prostředky na opravu kostelů; že všemi možnými způsoby bránil dětem a rodičům umožňovat návštěvu hodin náboženství atd. Jasně, že jsem použil něco z výše vyjmenovaného; celé by to ani nevyslechli. Když se díval udiveně a neomluvil se za tvrdá slova vynesená např. před rokem „před svými“, tak jsem mu připomněl, že křesťan – katolík by takto mluvit neměl, že je daleko více těch, kteří  nám při opravách finančně pomáhají. Když zůstali „tvrdí“, tak ode mne uslyšeli i velmi tvrdá slova dle zásady: Na hrubý pytel, hrubá záplata! Nebo: Padni, komu padni!

Jaké to překvapení: čekaly na mne 2 farní obvody: kraslický, kde působil od roku 1946 pan děkan Jaroslav Feix a jindřichovický, kde působil Antonín Vedral SJ. Do prvního patřily tyto kdysi samostatné farnosti: Kraslice s poutním kostelem sv. Jakuba Staršího, Stříbrná, Bublava, Liboc a Kostelní. Do druhého patřily Jindřichovice, Rotava, Oloví, Přebuz a Krásná Lípa. Dohromady tedy 10 farností, které byly v roce 2004 dekretem Mons. Františka Radkovského spojeny v jedinou: kraslickou farnost. Nutno přiznat, že P. Antonín mi své farnosti předal, i když už působil u sv. Ignáce v Praze. Kraslice jsem přebíral „za chodu“. Kromě Pokladního deníku mi pan děkan nepředal nic! Na účtu Děkanského úřadu v Kraslicích bylo k 1. 1. 1993 6.172,32 korun; na účtu Farního úřadu Jindřichovice bylo 32.194,44 korun (z toho bylo blokováno cca 17tis. korun jako dar ze SRN pro kovovou mříž kostela v Přebuzi). Můj tatínek byl “financ“. Na KNV v Plzni, Karlových Varech odkrýval finanční podvody. Mnohé z jeho rad jsem použil i v Kraslicích. Např.: Peníze „dělají“ peníze! Tak jsem po mnoho let měl tzv. Terminované vklady jak v ČS (české koruny), tak v KB (DM), ze kterých se postupně vytvářel kapitál pro naše farnosti. Mohu poctivě říci, že nám ani halíř neunikl. To dnes, kdy halíře neexistují, platí dvojnásob!

Jediný kaplan.   Od roku 1946 až po dnešní den v Kraslicích byl jediný kněz kaplanem. Byl jím P. Václav Norbert Průša. Byl znám tím, že ve svém pokoji a později na faře ve Svatém Kříži měl neuvěřitelné množství nástěnných hodin, které pečlivě „hlídal“. Běda, když se některé opozdily či naopak zrychlovaly. Hned všeho nechal, aby věc napravil. Mimochodem, byl to jeden ze tří kněží, kterým jsem jako ministrant sloužil u oltáře. V jeho případě to byl kostel sv. Víta v Trstěnicích, kam jsem vždy odpoledne na kole či pěšky chodíval z Drmoulu. Rarita: že nosil paruku, nikdo nepoznal! Vždy byl perfektně učesaný. Hodiny měl i v kostele v kněžišti a čekal, až budou bít. Pak IHNED vyrazil k oltáři! Této přesnosti jsem se od něho bohužel nenaučil. Miloval „dymogam“ proti pavoukům, které dýmem hubil a též hydrovosk, jímž natíral lavice a leštil. Často jsem mu pomáhal i v dalekém poutním kostele na Pístově, stavbě od Dientzenhofera.  Ani hydrovosk mi neučaroval. Čím se lišil od ostatních „mých“ páterů? V každé sakristii měl pramenitou vodu a šťávu. Tou každého hostil. A uměl hrát na varhany!