F4: Z nouze ctnost. Jistě i vy jste byli postaveni do situací, které jste chtěli vyřešit buď výmluvou, či dokonce i přímo pravdou, která nemusela být příjemná jak pro vás, tak i pro protistranu. Existuje i cesta odlehčená, cesta legrace. Ve svém prvním samostatném působišti spadala do mé působnosti coby vikáře berounského i bývalá farnost Bezdědice u Hostomic. Když jsem do tohoto místa vzal již jinde vzpomenutého Miloše, dnes mou pravou ruku, ptal se mne, co je to za jméno. Tehdy jsem mu odpověděl: Asi zde chyběl potomek, který by hospodářství, statek, majetek zdědil. Toto se mi hodilo, když několik let po jeho svatbě, stále byl bez potomka. Se svou ženou si koupili volnou faru v Jindřichovicích. Připomněl jsem mu, že zde budou druhé Bezdědice, že klidně budu knězem, který faru prodal a pak ji dostane zase zpět, protože ji nebude moci nikdo zdědit. Co se ale nestalo: brzy nato se u dveří kraslické fary objevili oba: Miloš i Monika. Potomek bude! Volal vítězoslavně Miloš. To nikdo dosud nevěděl. Tím to ale neskončilo. Po čtyřech letech jsem před mší sv. v Jindřichovicích viděl otce Miloše, jak v „přenosné dětské tašce“ nese malého Jindříška. My nemáme nožičky? ptám se. My budeme papež! odvětil otec. Dobře. Z této situace, kdy z mého „plánu“ (že se fara vrátí církvi) nezbylo nic, mne z čista jasna vyvedli Milošovi kamarádi, co s ním seděli v kostelní lavici. Pater, nebuďte smutný. Z Jindříška se stane kněz a fara zase bude církve. Pravda, z kluka nemusí být zrovna papež. Dlouho jsem se ale neradoval, protože za několik měsíců se v rodině Moniky a Miloše narodila krásná Anička Venancie, což znamená „lovkyně“. Jelikož se jmenuji Fořt, měl jsem dvojnásobnou radost, neboť fořt je takový lepší hajný, který chodí lovit lišky, pytláky atd. Mám však i já povinnost: modlit se za lidi ve svém okolí, aby křtem svatým se stali dětmi božími a my – farní rodina – nebyli bez-dědice; abychom mohli naše kostely a kaple někomu předat! Ať nám Bůh žehná!

Provokatér a pektorál. Pro informaci: je to kříž, který nosí biskup, opat zavěšený viditelně na prsou (z latinského pectoralis - hrudní). Dnes mám na mysli pektorál biskupa z Řezna (Regensburg). Poprvé jsem ho i s jeho nositelem spatřil na naší diecézní pouti v Kladrubech u Stříbra. Tam tento kříž „visel“ na hrudi nově jmenovaného Otce biskupa Rudolfa. Po několika málo letech jsem oba spatřil na biskupství v Plzni, kde jsem se oblékal do alby a ornátu při příležitosti výročí Partnerství mezi oběma diecézemi. Při pohledu na OB Rudolfa mi bezděky unikla tato poznámka v němčině: Herr Bischof, když jsem vás viděl poprvé, pektorál visel; dnes „leží“! Zaslechl to náš OB František a důrazně řekl směrem ke mně: Provokatér! Řezenský pan biskup jen dodal: Sie haben Recht! – Máte pravdu. Víte, umět přijmout legraci, je velkým darem. A našim biskupům tento dar vyprošujme! Humor je jakousi solí, ochucením lidských vztahů. Náš mladý biskup Tomáš mi do své knihy připsal: Milý Petře, děkuji ti za tvůj humor. Ze začátku našeho vztahu se díval dost nechápavě, co ze mne všechno dokáže vypadnout….

V čem jsem možná raritou.   V roce 1997 jsem slavil své 25. výročí kněžského svěcení. Nevím ani kdy a kdo se mne zeptal, CO bych si k tomuto jubileu přál. Nesnáším „zbytečné“ dárky. Sám mám zvyk, který jsem převzal od své praktické babičky. Ta nám dávala dárky k vánocům „během roku“. Jako praktická žena nečekala, až se to či ono datum objeví v kalendáři. Věcné, nutné a užitečné dary dávala ihned, jak se objevila jejich potřeba! Toto na vysvětlenou pro mé vyslovené přání: K mému výročí bych si přál ekologickou kadibudku! Vím, že je to šílené! Ale já vycházel z praxe našich poutí, které v rámci farnosti konáme každý rokem (Rotava, Sněžná, Kostelní, Liboc). Rodáci k nám z Německa rádi přijíždí a věk přibývá všem. V něm je takový „domeček“ přímo nutný. Jaké bylo mé překvapení, když ve zmíněném roce jsem byl o pouti ve Stříbrné požádán panem starostou Borisem, zda bych nešel NĚCO posvětit před kostel. Mohlo mne napadnout, že to vskutku bude NĚCO, protože se všichni najednou vyhrnuli před kostel, kde stál zelený EKOWC! Stál jsem jak opařený! Oni to vzali vážně! Inu, co mi zbývalo, ministrant měl s sebou svěcenou vodu, „vytvořil“ jsem modlitbu a dárek posvětil. Nutno dodat: úhradu zaplatili manželé Husterovi z Plauen, dar objednal a nechal dovézt pan starosta. Tím ale věc neskončila. Něco se muselo stát, aby tento dar mohl být použitelný i jinde. Problém pomohla vyřešit paní Lotty, která měla již nepoužívaný přívěs v garáži. Byl upraven firmou Kursa z Tisové. Na tento přívěs byl EKOWC upevněn. Sice bez „čísla“, ale vždy s pomocí andělů strážných tento dárek slouží dodnes. Při první jízdě po pouti v Rotavě v r.1997 jsem osobně „vozil“ zájemce za taxu 5Kč. Inu, vykonat potřebu za jízdy lze pouze ve vlaku. Možná ještě tak v letadle či na lodi. Celá věc není hloupá! I duše má nárok zbavit se zbytečného: hříchů! Takže zpověď jsem též nejednou vykonal s někým z vás, kteří tohle čtete – v autě! Ovšem ne za jízdy. Ještě jedno přání bych měl: Existuje na světě ještě jiný farář, který vozí na poutě EKOWC, který je i sám čistí? Pokud jste četli, že na farní zahradě v Kraslicích stojí altán nad velkou místností, kam stékají fekálie z horní části Kraslic, pak si umíte představit i jímky (kontrolní otvory pro čištění porubí). A tam se dá obsah našeho EKOWC dobře vylít! Výhoda, o které jsem v roce 1993 nevěděl.

CO s „titulem“? Od roku 2002 jsem byl okrskovým vikářem sokolovským. Všechny jsem tehdy požádal, aby mi i nadále říkali „pater“. Vím ale jedno: jistá osoba mi řekla „pane vikáři“ v okamžiku, když jsem ji „naštval“ – slušně řečeno. Věděl jsem, že to, co se odehrálo, nějak nebylo OK. Dnes, když mi na návrh OB Tomáše byl z Říma dovezen a naším nunciem během kněžského dne v Litni předán titul Monsignore, jsem opět požádal všechny své „svěřené“, aby zůstali u oslovení „pater“. Za totáče za mnou do Praskoles jezdil kněz z Anglie. Jednou mi sdělil, že jeho kolega se stal Mons., což znamená „Můj Pane“. Zpychnul. Trapné bylo, když jeho kolega v kapli, kde byli všichni, říká Ježíši ve svatostánku: Jsi tam, můj Pane? Nato jiný kněz říká: Ano, monsignore (ano, můj pane). Jo.