Jdi na obsah Jdi na menu
 


F3 - ještě něco z doby totality

8. 8. 2020

F3: Zápis a „zářez“.     Při čtení o různých Obětech totality, (těm jsem po pravé straně kraslické fary dal postavit malý pomníček s křížem a korunou z ostnatého drátu), které probíhaly v různých rovinách a intenzitách, při stálém opakování komunistické zrůdné ideologie, že za nic nemohou apod., při vzpomínce na vlastní újmu, chci zde vzpomenout několik drobností, ze kterých jsem získal zásadní zkušenosti. Bránit někomu v přístupu ke vzdělání, je též zločin. Poprvé jsem toto zažil, když mi bránili navštěvovat hodiny náboženství. Důvod: víra křesťanská je opium lidstva, nutno kluka před tímto uchránit. Podruhé, když mi zabránili pokračovat po 8. třídě na „gymplu“ v Plané u Mariánských Lázní – tehdy se tomu říkalo Jedenáctiletá střední škola. Důvod: byl by z něho farář. Po třetí, když mi nedovolili studovat na Stavební fakultě v Praze-Dejvicích. Důvod: příbuzní v Západním Německu. Po čtvrté, když mi ztížili nástup na teologickou fakultu po brigádě v uhelných dolech. Po páté, když nás přišly ochránit před „kontrarevolucí“ Spřátelená vojska Varšavské smlouvy. Po šesté, když se dělalo všechno možné, jen abych nebyl svěcen na kněze. Nyní malé dokreslení. Ad 1. Obdiv patří mým rodičům za statečnost, kterou si prosadili mou výuku náboženství. Ad 2. Dík patří odvážným učitelům, kteří našli řešení (možnost dokončit devátou třídu základní školy a pak přestup přímo do 10. třídy Jedenáctiletky s možností složení rozdílových zkoušek). Ad 3. Dík za tatínkův nápad nastoupit na Strojní fakultu v Plzni, kde se utvrdilo mé rozhodnutí být knězem. Ad 4. Natvrdo jsem se setkal s prací StB, když museli vědět, že chci pracovat v Dole Pohraniční stráže ve Svatavě. Zapsal jsem se jako brigádník; za týden si mě zavolali na osobní oddělení, že dostali nové formuláře, že to stačí jen podepsat a hotovo. Nechtěl jsem vypadat jako blbec, podepsal, a pak zjistil, že jsem se blbcem stal! Formulář zněl na „trvalý zaměstnanec“. Toto jsem zjistil, když jsem byl konečně přijat na teologickou fakultu v Litoměřicích a nemohl být propuštěn dříve, než za 3 měsíce. Opět díky Bohu se našlo řešení. Vše začalo modlitbou v sokolovském kostele sv. Jakuba. Zde jsem též ministroval. Proto mne znal i obvodní lékař na Dole PS. Viděl, že pláči. Řekl jsem mu, jak jsem dopadl. On jen řekl: Neboj se! Dobře to dopadne! A také, že ano! Důvod změny jsem se dozvěděl až při pohoštění po primici, kterou jsem měl 17. 12. 1972 v kostele PM v Mar. Lázních. Mezi pozvanými byl i výše zmíněný pan doktor. Ptal jsem se, jak to dokázal. Pouze řekl: Ty dámy z osobního oddělení jsem postavil před volbu: Buď Fořtovi nějak pomůžete, aby mohl ihned skončit pracovní poměr, nebo já zas prozradím vaše „poměry“, které máte mimo svá manželství, ze kterých vás musím „tahat“ pro různé nemoci, které „chytíte“ při vašich záletech! Jak vidět, tohle zabralo! Propuštěn jsem byl. Ad 5. V r. 1968 jsem měl za sebou osm semestrů studia. S Františkem Lobkowiczem jsme byli zapsáni na Katolické universitě v Innsbrucku. Pak přišla „sprcha“: 21. srpen 1968. Cizina z východu nám dala za vyučenou. Po letech dávám za pravdu boží režii. Umíte si představit, že bych byl profesorem? Možná tak přes legraci. Ad 6. Zde to bylo nejbolestivější. Otec kardinál Tomášek mne odmítl po vojně světit na kněze. Důvod neřekl, já ho netušil. Až se NĚCO stalo! Do Drmoulu za mnou přijel pán, oči měl šilhavé. Přišel mi říci, že bych mohl být přeci jen svěcen! No tohle? Měl jsem již své zkušenosti s „Kontra-bráchy – Vojenskou tajnou službou“. Nedostali mne; zkoušeli to několikrát! Mimo jiné ten pán řekl: „Jeli NĚCO u pana kardinála, může TO být odstraněno, abych mohl být svěcen. Nato říkám: Vy si myslíte, že pana kardinála donutíte? On světí na SVÉ svědomí. Ne, děkuji; tohle nepřipadá v úvahu. A s pánem jsem se rozloučil velmi rychle! Venku na dvoře stál tatínek a jen řekl: To byl tajný, viď? Doufám, žes to zvládl! Já dodal: Neboj! S touto zkušeností jsem se vydal navštívit svého biřmovacího kmotra kanovníka Vlčka. Shodou okolností jsem na místech neobvyklých na arcibiskupství v Praze potkal Otce kardinála Tomáška. Byl jsem „v ráži“ a po pozdravu říkám: Tak jsem přemýšlel, PROČ mne nechcete světit. Řekl jsem o vás, že jako Moravák pražské diecézi nerozumíte apod. Já to slyšel od kněží. Ale nechtějte ode mne, abych vám řekl, kdo to je! Ani mne nenapadlo, že tohle vedlo k totální změně postoje Otce kardinála. Ještě tentýž den byl dohodnut termín svěcení a měsíční pobyt v semináři a exercicií. Mimochodem: za Otcem kardinálem jsem mohl přijít kdykoliv! Byl to opravdu OTEC! Resumé: I ty nejrafinovanější metody komunistů nestačily na boží plány a zásahy!

Pokušení na poslední chvíli. Skončil poslední semestr a já měl v září 1969 nastoupit základní vojenskou službu. Říká se: „Odvážnému štěstí přeje“. Z kontaktů, které jsme z doby uvolňování 1967-68 měli, byla navázána mnohá přátelství mezi bohoslovci ze Západu. Pro mou němčinu to byla voda na mlýn; cítil jsem se mezi nimi jako doma. Pro mne jimi byli zvláště dva: Hawo (Hans Wolfgang) a Reinhold Bärenz. Oba měli přijmout kněžská svěcení ve Würzburgu. Došel jsem na Vojenskou správu v Litoměřicích, kde jsem požádal o povolení k návštěvě kamarádů v SRN. Seděl tam zrovna jako s uděláním důstojník, který mne znal, když jsme hráli fotbal proti Dukle Litoměřice přátelské tréninkové zápasy. Tam jsme vždy přišli a rozdávali vojákům jablka, hrušky. Zprvu se mu do toho nechtělo. Ujistil jsem ho, že se určitě vrátím. Zavázal mne slibem, že řádně nastoupím a odkroutím si povinnou službu vlasti. Jinak mne dostanete do velikánského maléru, dodal tehdy. Při svěcení se v katedrále mezi kněžími, kteří vkládali na novosvěcence ruce, objevil i jeden kněz v civilu, hodil si štolu přes sebe a šel. Odvaha či drzost? Byl jsem Reinholdovi na primici, pak jsme jeli autem do Salzburgu, kde jsem zažil koncert dirigovaný Herbertem von Karajanem. Fantastické! Pak jsme jeli do Brna. Na hranicích již stáli vojáci. Okupace. Ti dva dostali strach, že se nebudou moci vrátit. Vystoupil jsem a jel vlakem do Brna. Oni se otočili a jeli zpátky. Chtěli, abych jel s nimi zpět a nechal se vysvětit na kněze v Německu. Odmítl jsem. Měl jsem strach o rodiče.

 
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< říjen / 2020 >>


Statistiky

Online: 2
Celkem: 282676
Měsíc: 5016
Den: 208