F1 – Co jsem měl ještě zažít?

Bylo to bolestivé, šokující, naštěstí zásah shůry. Též plné hněvu a nakonec zázračné. Pokusím se ke každému prožitku dodat vysvětlení. Bolestivé: Zpráva, že bývalý pan kostelník z Mrtníka leží v hořovické nemocnici se zákeřnou nemocí, mne silně zasáhla. Stejně jako dodatek, který přidala paní Vostárková, snacha jednoho ze synů nemocného: šel byste mu dát Poslední pomazání? Druhý syn si ale nepřeje návštěvu kněze. Jak se nyní rozhodnout? Vydal jsem se tedy do nemocnice. Šokující: Dorazil jsem k nemocnému, přivítali jsme se a začal s obřadem. Najednou se rozletěly dveře nemocničního pokoje a zdravotní sestra spustila uragán výčitek a nadávek, co tady dělám, kdo mě sem pustil, že nemocný umírá atd. Prostě nechutné! Naštěstí zásah shůry: Nadechl jsem se k odpovědi. Dveře se otevřely znovu a vstoupil pan doktor. Co se tu děje? Řekl to hlas cizince. Pan doktor byl Rus. Pověděl jsem mu, kdo jsem, že mne rodina požádala o návštěvu coby kněze. Když dotyčná sestra řekla, kdo vlastně je, že je snachou nemocného, zeptal jsem se přímo bývalého pana kostelníka: Co vy říkáte: chcete, abych odešel, nebo abych zůstal? Zlomeným hlasem řekl: Zůstaňte u mne, prosím! Nato se lékař za jednání sestry omluvil a vykázal ji z pokoje a já pána vyzpovídal, dal pomazání nemocných i sv. přijímání. Díky Bohu zato! Plné hněvu: K večeru, kdy jsem rýčem ryl v záhoně na faře a vidlemi přidával ovčí hnůj, se pro změnu rozlétla vrata u fary v Praskolesích. Hnal se na mne rozzuřený muž a řval: Tak to, co jste dnes udělal v hořovické nemocnici, jste udělal naposledy! O to se postarám, jako farář končíte! Ptám se: Kdo jste? Proč tak křičíte? On nato: ing. XY, manžel zdravotní sestry! To už na mne bylo moc. Vzal jsem do ruky vidle, vyběhl ze záhonu a hnal se na toho inženýra se slovy: „Ty „holomku“ jeden, bývalý ministrante, koukej zmizet, nebo tě na ty vidle naberu! Že se nestydíš! To se ví, zmizel rychle. Dozvěděl jsem se, že je „pod pantoflem“ své ženy, soudružky! Budiž mu proto odpuštěno! Ale po pravdě: čekal jsem, co bude. Ano, něco se stalo! Nakonec zázrak! Po státní linii mne nikdo nekontaktoval. Zato stav nemocného se zázračně změnil: rakovina zmizela a pan kostelník žil, tuším ještě 15 let. Nejstarší syn, také inženýr a navíc druhý muž Železáren BUZULUK v Komárově, byl přešťastný a Bohu vděčný, že má tatínka opět zdravého. A nebyl sám – i my s ním!   

Návštěva a jahody

Pan Valkoun, svého času kostelník v Osově, kam jsem dvakrát jezdil zastupovat jednou jako vikariátní sekretář, podruhé již jako berounský vikář, mi vyprávěl zajímavý příběh ze svého mládí. Učil se zahradníkem na zámku v Osově u Schwarzenbergů. Jednoho dne měla přijet vzácná návštěva. Pan hrabě nařídil hlavnímu zahradníkovi, aby sesbíral pro hosty zahradní jahody. Chtěl se pochlubit, co vše dokáží v zámecké zahradě vypěstovat: „Šéf“ zahrady si zavolal mne, učně, abych ty největší jahody sesbíral do košíku. Když jsem byl hotov, jaký krásný to byl pohled, zvláště na tu úplně největší. Nikdo se nedíval, tak jsem ji snědl. Předal jsem košík „šéfovi“. I tomu se zalíbila „ta největší jahoda“ a také ji snědl. Pak košík dostala služebná z kuchyně, pak majordomus. Každý si nejprve všiml „té největší jahody“, která se už nemohla rovnat s tou první. I oni si smlsli. Jak vše skončilo? Inu, domácí pan hrabě se návštěvě pochlubil úrodou s poznámkou, že dostávají opravdu největší a nejkrásnější plody. Pan Valkoun dodal: Tady vidíte, pater, že se u šlechty lidé zas tak špatně neměli! Řekl to v době, kdy si soudruzi hráli na novodobou šlechtu. I oni, ti vybraní, měli ovšem šanci si „sezobat“ to nejlepší, co mělo patřit obyčejnému lidu. Prostě se vše obrátilo! A jak to bude jednou v nebi? Podobně: Poslední budou prvními a první budou poslední! Dodávám: pokud někdo příliš spoléhá na svou vychytralost, pyšnost atd., bude posledním!

Škodolibost – míč

Mým sousedem na faře v Praskolesích byl Josef Černý. Byl parťákem v dílnách ČSD Beroun. Byl komunista – ale výborný chlap! Vždy pomohl! Manželce, která chodila pravidelně do kostela, říkával v legraci: Ty zmije jedovatá – to převzal z vánoční pohádky O Ivánkovi, Nastěnce a Marfuše. Rád si z lidí tropil „srandu“. Na volném place mezi dílnami ležel kulatý gumový míč. Každý, kdo šel kolem, do něj kopl. Byla tam jedna „škodná“, jakýsi pán, co rád udával. To se Josefovi, komunistovi, vůbec nelíbilo. Proto nařízl míč a vložil do něj jen o něco menší železnou kouli. Pozval všechny v dílně k oknu, aby sledovali vývoj. Josef věděl, KDY dotyčný půjde kolem. Konečně! Když viděl míč, rozběhl se a plnou silou kopl – a hrozně zařval! Padl k zemi s rozdrceným nártem u nohy! Inu, pokání Josef přinesl parádní: musel totiž sdělit manželce „fotbalisty“, co se stalo a že ho dají zase v nemocnici dohromady. Jedno ale slíbil: Už nikdy takovou „volovinu“ neudělám! A já mu to uvěřil!

Hořovice – opravář televizí

Mým předchůdcem v Hořovicích byl děkan Josef Pilát, jehož hospodyně byla zchudlá rusko-polská šlechtična. Jelikož tento hodný kněz zestárl natolik, že se čím dál, tím více, vracel do klukovských let, říkávala mu slečna Jindřiška „chlapeček “. Z mé fary do Hořovic to bylo 5km. Několikrát večer zazvonil v Praskolesích telefon a já slyším její hlas: Chlapeček rozbil televizi! Pomozte! Tak jsem přijel pomoci, v duchu přemýšlel, komu říci. Jdi se tam nejdřív podívat sám, napadlo mne. A tak jsem si tehdy pomohl i sám sobě. Jak to? Při prvním pohledu na televizi jsem zjistil, že pan děkan vytáhl anténu. Jindy zase „rozšteloval“ šoupátko volby kanálů, jindy zas hlasitost. Nejhorší na všem tom bylo, že slečna všude vykládala, jak jejich nový mladý pan farář umí opravovat  TV. A pak někomu pomozte. Ptám se slečny, PROČ to říká, když to není pravda? Chtěla jsem vám udělat radost!