E2 – Kněžská dovolená za totáče - Jugoslávie

Nebylo vůbec lehké se v kněžské „partě“ legálně dostat za hranice. Díky hospodyni jabloneckého děkana, která byla mimo jiné externí pracovnicí ČEDOKU, to kupodivu šlo. Po několik let jsme se na tyto akce těšili. Jednou se jelo do Jugoslávie na ostrov Hvar. Tehdy se středem pozornosti stali 2 spolubratři: probošt z Litomyšle Dobiáš a děkan-vikář Krupica. První si vozil všude skládací křesílko. To roztáhl i u modrého Jadranu, sedl si na břehu tak, aby svýma bosýma nohama šplouchal ve vodě. Povídám třem kolegům: To není normální, jezdí si k moři a ani tam nevleze! Oni: A co s tím chceš dělat? Povídám: Popadneme ho i s tím křeslem a ponoříme ho do vody. Aby to bylo i liturgické, tak to chce 3x jako s paškálem o velikonoční vigilii. Řečeno a uděláno! Jenže on také něco vážil! Zvednout ho podruhé ještě šlo, ale potřetí, to už jsme se zapotili. Ten nám dal: CHVÁLU! Moc se mu to líbilo! Večer řekl: Chlapci, pojďte na „koňáček“, zasloužíte si ho! Kdo by odmítl. Jednoho bráchu měl děkanem v Liberci, třetí byl někde v USA. Proto oproti nám měl i dolary. Hezké, že se i s námi o ně rozdělil. Panu proboštovi se „namáčení“ zalíbilo a tak nám díky jemu narostly svaly ze zvedání. Druhý kněz byl zase stále ve vodě. Jednou jsme lodičkou zajeli do Modré laguny, kde byla čistá namodralá voda, bylo vidět až na dno. Do vody šli všichni „na Adama“. To jsem nikdy předtím nezažil, ten pocit volnosti apod. Jak tak klidně plavu, vidím děkana Krupicu, jak leží na vodě a čte noviny. Fakt, on se nepotopil! Tiše jsem se k němu přiblížil a říkám: Pane děkane, vy se nebojíte žraloků? On: Co by tady dělali? Já: Ale vždyť kolem vás vycházejí z hlubiny bublinky! Pan děkan jen dodal: Co huba zemele, řiť vyfukaruje! A bylo vymalováno!

Kněžská dovolená za totáče – Sovětský svaz

Kam už se dalo jet za totality jinam, než do zemí východního bloku, nejlépe do samého centra. Bylo to 2x – jednou do Leningradu a jednou na Krym. V Leningradu (dnes Petrohradu) to bylo rok před olympiádou, všude měli „medvěžonky“ – medvídky. Jako kněze nás samozřejmě zajímali kostely. V jednom byl sklad divadelních kulis. Hrůza. Jak jsme tam stáli, přijela malá dodávka a v tu ránu se ze všech stran seběhli lidé. Auto bylo plné bílých krabic. Všechny byly vyloženy a otevírány, každý popadl jednu krabici, zaplatil, otevřel a vyměňoval pánské klobouky! Šli jsme dál a při návratu jsem jako bývalý fotbalista kopal do krabic. Najednou k překvapení nás všech z jedné vypadl zcela nový klobouk. Nikde nikdo, jal jsem se proto hledat patřičně velikou kněžskou hlavu. Našel jsem ji a jeden pater si vezl domů suvenýr, aniž ho to něco stálo. Poté jsme jeli vláčkem na poloostrov Razliv. Řekl jsem: My v Jeruzalémě máme Křížovou cestu, tady mají Cestu prchajícího Lenina. Hrůza nás čekala v muzeu. Byly zde rekvizity Velkého vůdce: loďka, hrábě a kosa, rybářský prut; venku kopka sena, ve které viselo jeho sako. Kousek dál pařez břízy, na němž údajně ideolog seděl. Éto originalnoje, tvrdila žena – asistentka. Přitom každý ví, že bříza za krátkou dobu zetlí! Zase v jiném bývalém pravoslavném klášteře byly bysty, fotografie revoluce, rudé prapory atd. Hrůza! Tak jsme jen čekali, kdy tohle bude k vidění u nás! Naštěstí k tomu nedošlo. Díky Bohu! Na Krymu to bylo přeci jen hezčí, až na šlapky, dveře lítačky v toaletách. Pater Václav Hradecký, kterého jsem doprovázel, tam nechtěl jít. Styděl se? Ano, ale on se i bál! Při večeři nám vše barevně vyprávěl, že na oné místnosti nevěděl, jestli „onu činnost“ má udělat ČELEM či ZÁDY k lidu (přesně podle služby kněze u oltáře!). Čelem k lidu se styděl, že by mu bylo vidět do tváře. Zády k lidu se bál, že by mu někdo zezadu mohl uříznout py***. Inu, za totality byli lidé, kteří se buď styděli ozvat, nebo se i báli. Díky Bohu, je to pryč! Vůči Bohu se ale nesmíme ani stydět „OZVAT SE“, ani SE BÁT! Vždyť nás zná!

Osov – kostel Narození sv. Jana Křtitele – Pašije

Když už se dá dobu totality nazvat dobou utrpení, připomenu vám, co se stalo při Pašijích v Osově. Musíme předeslat, že jako vikář jsem musel zaskočit za kněze, který odešel z kněžské služby. Předem byla zkouška sboru, hlavní zpěvačkou byla paní Růža Plecitá. Pan Manda, varhaník jak v Osově, tak i v Lochovicích, kam rád ke mně jezdil. Dále je nutno předeslat, že různé postavy zpívali „domácí“ zpěváci, mezi které patřil i pán, co zpíval v Pašijích Krista. Bylo to na Květnou neděli. Den předtím byla jako vždy tancovačka, na které dotyčný nikdy nechyběl. Zde se patřičně vždy „namazal“. Tuto realitu mi při zkoušce řekli. Hrozilo, že dotyčný nepřijde vůbec, nebo pozdě. Já, který zpíval Pašije i v pražské katedrále, povídám: Dejte mi noty, já to v nejhorším odzpívám od oltáře. Zpívali se Kašparovy Pašije. V neděli jsme pod kůrem posvětili „kočičky“, průvodem šli k oltáři, vyslechli 1. i 2. čtení. Místo evangelia, které už jsem zazpíval pod kůrem, nyní následovaly Pašije. Začal evangelista. Když došel k místu, kde od něho zaznělo: „I řekl Ježíš:“ Já se nadechl, a zírám: V tomto okamžiku se otevřely obrovské dveře osovského kostela a dotyčný pěvec spustil: Koho hledáte? Jistě, to sem patřilo, byla to přece odpověď Ježíšova. Ale co se to ozvalo z kůru z úst hlavní zpěvačky? Tebe, ty vole! Ihned se spustil smích. Jak jinak! Tehdy jsem začal kázání a pak se pokračovalo ve zpěvu Pašijí! Takže Utrpení není vždy jen Utrpení.

Exercicie – Železná Ruda

Přijel jsem tehdy o 30min. dříve. Zamířil jsem si to do jídelny, dívám se po vizitkách, kdo také přijede. Zaujala mne 3 jména. Dal jsem je k jednomu stolu. Nejmladší kněz se ptá svých spolustolujících: Jaké je vaše jméno, bratři? První říká: Já jsem arciděkan plzeňský Jan KOZLÍK. Druhý nato: Já jsem arciděkan karlovarský Jaroslav KOZA. A vy? Třetí: Já jsem Pepa KOZA, kaplan domažlický! Chyběl tu jen Cikrle (kůzlátko)……..