Jdi na obsah Jdi na menu
 


E1- Z administrátora vikářem

E1 - Z administrátora vikářem

Nutno říci, že jsem ke službě vikářské přišel jako „slepý k houslím“! Mým předchůdcem v této službě byl vzácný kněz P. Vlastimil Smolák, který byl jmenován arciděkanem plzeňským. Byl jsem tehdy vikariátním sekretářem. Mezi těmi, kteří připadali v úvahu stát se novým berounským vikářem, (když do všeho, co se týkalo církve mluvil STÁT),  byl P. Josef Doležal, administrátor Železné, P. JUDr Václav Malík, administrátor v Budňanech (pod Karlštejnem). Jako třetí jsem údajně patřil já. I já jsem se ptal, proč padla volba na mne. P. Josef byl ale v této době postižen mrtvicí, pro nemoc byl tedy mimo. P. Malík pod Karlštejnem neměl ani telefon, ani auto. Pan kardinál Tomášek údajně řekl: To se má P. Fořt zabít, když v zatáčkách kvůli každé maličkosti bude jezdit do Karlštejna? Tak ho udělejme vikářem hned? Při bližším pohledu na věc, musí člověk přiznat, že bych takovouto znalost komunikace z Berouna do Budňan od pana kardinála nečekal! Skutečně se tam cesta pěkně klikatí. Je to pro mne výzva ke službě; na berounském vikariátě je dost starších kněží a snad mou službu neodmítnou, to jsem tehdy panu kardinálovi řekl. Na to mi řekl: Děkuji vám za tato slova. A skutečně: vozil jsem jim např. hortenzie pro Svatý týden, mešní víno, hostie a vůbec vše, co jsme nutně jako kněží potřebovali. Vždy byla též šance se osobně setkávat a poznávat. Díky Bohu za trpělivost, kterou se mnou měli – a vše jsem se snažil vždy „opepřit“ humorem, který často otupuje hrany.         

Beroun - Králův Dvůr - lešení

Jedna z prvních věcí, kterou jsem s pomocí Boží vyřešil, bylo lešení, které stálo kolem kostela v Králově Dvoře, za které se roky platilo nájemné, což bylo zbytečné vyhazování peněz, protože se vždy čekalo na přidělení finančních prostředků na opravu fasády kostela. Když jsem zjistil, že lešení patří železnicím, vydal jsem se do Prahy na Ministerstvo dopravy! Ani jsem nevěřil, že bych v tom mohl něco udělat. Ale stalo se! O trubkové lešení (bez podlážek!) už Železnice zájem neměly a dokonce by ho i prodaly. Za 35tis.Kčs! Dělal jsem, že máme zájem,  i když jsem neměl ani korunu! A věc se podařila! Jak? Tak se podržte: hned následující neděli jsem přede mší sv. v Praskolesích ráno našel na obětním oltáři ležet obálku. Ptám se paní kostelnice: Nevíte, co v tom je? Kdo to tam dal? Řekla: Nevím. Rozbalil jsem obálku a bylo tam 25tis.Kčs! To není možné, říkám si. Tím ale vše nekončí. V 9:30 byla mše v Hořovicích a v 11:00 v Mrtníku. V tomto kostele jdu kolem obětního oltáře a vidím opět obálku, jak tam leží a vyzývavě „na mne kouká“. Ani Ondra Vaculík nikoho neviděl, že by to tam dával. Zůstal jsem jako opařený, když jsem v obálce našel 10tis.Kčs! To není možné, říkám Ondrovi a vyprávím mu, že Železnice nám prodají 6 sad lešení bez podlážek za cenu šrotu. No vidíte, páter, jak vás má Pán Bůh rád! Po 3 nedělích jsem náhodou potkal jednoho z manželů, kteří chodili na mši sv. na Svatou Horu a kteří mne měli moc rádi. Ten dobrý pán (chtěl zůstat anonymní) se mne ptá, jestli jsem NĚCO našel na oltáři v Praskolesích. Ano, a druhou obálku v Mrtníku. Celkem tam bylo 35tis.Kčs. To bylo od vás? On překvapeně řekl: My jsme staré auto prodali na 35tis.Kčs a chtěli pomoci církvi. Tak jsme dali jednu obálku do Praskoles a druhou jinému faráři do Mrtníka. Já nato: Ale Mrtník je i moje farnost! Pak ke své velké radosti vyslechl celou tuto story! Díky, Pane!

Beroun – Okresní Národní Výbor

Nové auto se má pořádně „zajet“! Že to mělo platit i o mé službě vikáře, jsem netušil. Asi měsíc po jmenování, jsme byli všichni kněží z berounského vikariátu pozvání na jednání s panem předsedou okresu Ortmanem. Jen jsme byli pohromadě, vešel místopředseda se vzkazem, že soudruh Ortman musel nutně odjet a že tedy jeho úlohu převezme on. Povídám: Tak to jsme tady na vikariátě – okrese kompletní. Místopředseda: Jak to myslíte? Já nato: Tenhle nový mladý kněz z Osova se jmenuje Jaroslav ŠAŠEK, vy račte být Dominik KAŠPAR, a o mně říká biskup Lebeda, že jsem TAJTRLÍK! Chvíli koukal, pak se rozesmál a já říkám: Tak nato bychom se měli napít, ne? Protože byl znám jako znalec nejen vína, zavolal sekretářku a tak jsme si přiťukli a zazpívali Živijó a tehdy proběhlo setkání velmi odlehčeně.

Liteň – nový varhaník a hospodyně

Jednu z věcí, kterou mi P. Smolák předal jako nevyřešenou, byla prekérní situace kolem inzerátu, který podal P. Vojáček, farář v Litni. Před časem mu zemřela hospodyně a on hledal novou. Netušil, že se mu na faru rovnou nastěhuje pán, který o sobě tvrdil, že je nejen hospodyně, ale i varhaník. Později jsme se dozvěděli, že se ho syn za každou cenu chtěl zbavit a tak přivítal otcovu iniciativu. Jen se dotyčný nastěhoval, začaly problémy. Nejen že neuměl vařit, ale on neuměl ani hrát na varhany. Tak na nervy, to mu šlo! Pan farář, jinak pruďas, byl nešťastný, uznal svou chybu, ale nebylo zbytí. Shodou okolností jsem v té době zastupoval P. Václava Zítka  v Hostomicích, kde byl jiný problém: faru v Bezdědicích „okupovali“ nájemníci – neplatiči. Faru devastovali. Se souhlasem církevního tajemníka Nováka jsem dotyčné vystěhoval, nechal 2 místnosti vymalovat a nastěhoval tam povedeného kuchaře a varhaníka. Tím bylo oběma pomoženo a světe div se: oba, jak pan farář, tak i „umělec všeho schopný“, mi za to děkovali. A já zase děkoval Pánu Bohu za radu, pomoc. Duchovní pomocí mi tehdy byli i manželé Pospíšilovi, kteří v blízkosti bezdědické fary bydleli. Že z jejich syna Radka bude kněz, mne ani ve snu nenapadlo. Cesty boží jsou nevyzpytatelné. Jako odměnu jsem si z poničeného nábytku fary odvezl 3 židle a gauč. Truhlářskou práci provedl Láďa Bárta, potah pán z Teplic. To dodnes mám u sebe jako památku.

 
 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< březen / 2024 >>


Statistiky

Online: 5
Celkem: 468106
Měsíc: 4898
Den: 383