Jdi na obsah Jdi na menu
 


D2 - A co bylo dál?

PRVNÍ samostatná štace Praskolesy, Hořovice, Lochovice, Mrtník, Svatá Dobrotivá

D2: Praskolesy – fara a králíci

Můj tatínek pocházel „ze selského“. Jako nestarší z osmi dětí dostal vzdělání (Obchodní akademii). To ovšem neznamenalo, že bych jako jeho prvorozený syn nepřevzal „geny hospodáře“. Slepice, švestky už jsme vzpomenuli, zbývá chov králíků. Velká zahrada, tráva k tomu dávala příležitost. Do Lochovic chodila rodina z osady Netolice. Dědeček – statný hospodář – choval mimo jiné i králíky. Potřeboval jsem nutně „omladit krev“. Přivezl jsem jedno odpoledne svého starého samce, abych za něho dostal mladého a chovného. Výměna proběhla pozdě večer za šera. Pan hospodář šel ke svému kotci, sáhl do jedné kóje a vytáhl slíbeného samce a zpět dal mého už unaveného jedince. Když jsem přijel na faru, strčil jsem nového kamaráda k první samici, druhý den ke druhé a pak i ke třetí. Vždy se odehrávaly námluvní tanečky. U toho jako farář přece nemusím být, řekl jsem si. Po 10 dnech jsem při krmení zjistil, že onen „úderník samec“ si škube srst a dělá si hnízdo! Celý vykulený jedu do Netolic podělit se o svůj poznatek. Pan Červenka, tak se onen hospodář jmenoval, jel hned se mnou. Při pohledu do kotce, kde spokojeně „samec“ hlídal své hnízdo, s klidem gentlemana řekl: To je divné, samec – a má mladé! Když si na toto dnes po letech vzpomenu, pak už tenkrát to byla zpráva o objevu vědců dneška, že existuje množství dalších pohlaví! A pak, že čas zůstává stát! Jen jestli je ještě vše v pořádku!

Praskolesy – fara a ovce

Jak už bylo řečeno: velká zahrada, sekání a sušení trávy patřilo ke zděděnému genu, že jsem „ze selského“. Tráva rostla i kolem praskoleského kostela. Jen jednou jsem veškerou posekanou a usušenou trávu nabídl místnímu státnímu statku! Nechali stát napěchovaný velký valník námi usušeným senem tři dny na dešti, pak mne napadli, že jim chceme prodat seno plesnivé! Drzost! Proto mi darovali Vostárkovi z Hořovic malou ovečku. Protože jí bylo smutno, přikoupil jsem malého beránka Honzu, který měl mít rovné přední nohy. To tvrdil pan Josef z Kotopek. Skutečnost byla jiná. Protože jsem pro Honzu přikoupil další 2 ovečky, rozmnožilo se mi farní stádo celkově na 17 kusů. Mláďata jsem nemusel značkovat: všechna měla přední nohy do X. Měl jsem posunovací zábrany, aby stádo postupně spásávalo trávu na farní zahradě. Jakmile jsem autem zastavil před bránou fary a pozdravil kolemjdoucí, začaly ovce bečet, neboť dle Písma znají hlas svého pastýře. Vozil jsem tvrdý chleba od věřících, čekaly poslušně u ohrady a já je s radostí krmil. Jen jednou ročně bylo podezřelé ticho! A já okamžitě věděl, kolik uhodilo! Beran Honza „vyrobil“ v ohradě otvor, kudy se několik ovcí pustilo do spasení zeleniny na extra záhonech. Pak se samy vrátily do ohrady a vítězně mne vítaly za absolutního ticha. To jsem ovšem přehlušil: Vy bando! Zase jste mne převezly! Ale láska je přece silnější než spravedlnost!

Praskolesy – kaple sv. Prokopa

Konečně se dostáváme ke gotické kapli s rovným stropem. Po pravé straně se nachází socha světce v lidské velikosti. Vypráví se, že při opravě kaple v 18.stol. se jeden zedník pokusil o vtip na úkor světce. Bylo to v době, kdy všichni právě svačili. Zedník se dívá na sv. Prokopa a nabízí, že mu dá najíst. Po práci si zašli na pivo, přebrali a cestou domů šli kolem Červeného potoka. Jmenovaný zedník zakopl a spadl hlavou do potoka. Když ho vytáhli a zachránili před utonutím, vyděšený vyznal: Je to zvláštní; viděl jsem sv. Prokopa, a říká mi: „Tys mi chtěl dát najíst, já ti dám napít!“ Proto si pamatujme: taková legrace se nikdy nevyplácí! Ke svatým se obracejme a žádostí o přímluvu a pomoc. Pak jistě vše skončí jinak, než v příběhu drzého zedníka.        

Praskolesy – Hořovice

Vzdálenost mezi oběma místy je 5km. Hořovický děkan Kareš a praskoleský farář Chalupecký (doufám, že si jména dobře pamatuji) se bratrsky setkávali, jednou na děkanství, jindy na faře. Pak se doprovázeli domů. Bývali tak zabráni do rozhovorů, že se objevili u bydliště druhého. Proto se obrátili a šli spolu nazpět. Zlí jazykové tvrdili, že se to všechno opakovalo i vícekrát. Jedno ale je chvályhodné: ti kněží dokázali jít kolem hořovického pivovaru, aniž by zašli. Jaký rozdíl, když rozhovory u piva v hospůdkách končívaly v zakouřeném a nezdravém prostředí, zatímco ti dva byli stále na zdravém vzduchu, pohybovali se a neseděli za stolem. Žili dle hesla: Ve zdravém těle, zdravý duch.

Lochovice – kamenný sloup s Immaculátou

Když jsem poprvé stál před Lochovickým kostelem sv. Ondřeje ap., řekl jsem si: Proč postavili sloup s Neposkvrněnou P.Marií před malý vchod do boční kaple a ne kostela? Netrvalo dlouho a dozvěděl jsem se toto: Paní hraběnka, která sídlila proti kostelu v lochovickém zámečku, musela vždy, když jela kočárem na projížďku, uhýbat tomuto sloupu, který původně stál v ose mezi branou zámku a bránou ohrady. Rozhodla se tedy k dobročinnému skutku: darovala sloup s podstavcem i sochou farnosti. Dostal nové místo před bočním vchodem do kaple. Zajímavé na všem je, že hraběnka jela přímo pouze jednou: v rakvi na místní hřbitov! Z toho plyne poučení: Bůh odmění upřímného dárce, který dává „ze svého nedostatku“. V našem případě byl darem sloup P. Marie, který překážel!

 
 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< březen / 2024 >>


Statistiky

Online: 4
Celkem: 467691
Měsíc: 4663
Den: 279