Jdi na obsah Jdi na menu
 


CH-1Proč ze mne nebyl herec a další

13. 8. 2020

CH1: Proč ze mne nebyl HEREC. Ne každý zažil tzv. „Družinu“. To bylo zařízení pro školáky, kteří byli z vesnice a měli odpolední vyučování. Bylo to jakési „nouzové zařízení“. V mé Družině byly manželky dvou bratrů – učitelů jménem Krocová. Obě byly úžasné. Nacvičili s námi i divadelní představení, které jsme dávali v Městském divadle v Mariánských Lázních. Pohádka, kde hrál také princ, kuchař a medvěd. Já byl pro svou baculatější postavu stvořen pro kuchtíka. Při generálce onemocněl „princ“. Jelikož jsem perfektně znal jeho text, zaskočil jsem tohoto „krasavce“. Měl jsem úžasný úspěch. Ihned se role vyměnily. Přišel okamžik veřejného představení. Byla to vlastně soutěž několika souborů. Vše proběhlo OK, jenže my jsme byli až „druzí“ – díky mně! Důvod? Inu, princ (já) zareagoval „nevhodně“. Když totiž na scénu vtrhl medvěd (Honza Kavalír), převrhl kulisu. Já, zvyklý vše z domova uklízet, jsem kulisu znovu vrátil na své místo. A to byla chyba! Měl jsem to velkoryse přehlédnout. Jenže já nebyl ani nejsem z „modré krve“. Proto mne sice mrzelo, že jinak perfektní výkon všech, jsem takto „pokazil“. Už tehdy se ukázala má snaha pomáhat v nouzi, vracet dobro na své místo. Po létech jsem směl mít ve farnosti v Hořovicích maminku „původního prince“ (Milana Vyskočila). Jejím manželem byl tehdy již zemřelý ředitel LŠU v Mar. Lázních, kam jsem chodil na hodiny klavíru. Proto se ze mne nestal „herec“, ale varhaník!

Velký herec a jeho doprovod. Jako bohoslovci za pražskou arcidiecézi jsme často pobývali na Hradčanech. Při jedné procházce jsem narazil na mistra Miloše Kopeckého. Toho opravdu nešlo přehlédnout, zvláště když měl vedle sebe dvě mladé „lepé děvy“. Zavěšen a povznesen kráčel před arcibiskupským palácem. Slušně jsem trojici pozdravil a při tom si všiml jeho tváře. Byla samý „kráter“ – to co vidíme na měsíci. Neomaleně jsem se ho ptal po důvodu „těchto kráterů“. Kupodivu klidně odpověděl: To jsou následky těch „šminků“, které nám plácají na tváře před každým vystoupením. Buďte vděčný za to, že smíte před Hospodina předstupovat tak, jak jste. Byl upřímný, židovského původu. Proto užil slůvko Hospodin. Od té doby jsem ho měl ještě radši.

Divadlo ABC. Miloš Kopecký nebyl jediným hercem, kterého jsem potkal. Prvním byl jinde vzpomenutý jiný Josef – mistr Kemr. Dalším byl mistr Josef Somr. Perfektně zahrál dvojroli: 1. šéfa městské spodiny, který se vždy představil slovy: „Jsem Mistr Píče“ (to proto, abychom poznali, koho zrovna představuje) a 2. žebráka, kterému „zapůjčil“ umělou protézu, aby mohl něco vyžebrat a pak to odevzdat „šéfovi“. Bylo to v divadle ABC, kam jsme šli s mým biřmovacím kmotrem kanovníkem Miroslavem Vlčkem. Tato dvojrole mne ubezpečila v pevném rozhodnutí: nikdy nesmíš hrát v životě dvě role najednou! Buď vždy originální, opravdový, přímý a rovný. Ne dvojaký. Přesně podle Písma: nebýt zároveň ano i ne, nebýt ani horký ani studený. Zkrátka být Božím nástrojem v Boží ruce.

Přírodní divadlo v Lokti. Tohle mám z vyprávění manželů z mé kraslické farnosti. Manžel, který rád říkával své ženě „drahá“, byl s ní na Rusalce ve známém přírodním amfiteátru v Lokti. Žena mu předtím koupila velmi levné černé boty. Než dojeli, trochu sprchlo, vzduch se pročistil, zkrátka vše svědčilo pro hluboký zážitek. Představení se chýlilo ke konci, když manžel zjistil, že má mokro v botách. „Vždyť zas tolik nelilo“ šeptal své manželce. Když se vrátili k autu, sundal si jednu botu, aby se podíval, proč má ponožky mokré. Od své ženy se nyní dozvěděl, že ty boty byly tak lákavě levné, že neodolala a koupila je. Neuvědomila si, že to jsou boty do rakve! V ten večer asi manželka byla více „bledá“, než „Rusalka bledá“!

Malé Městečko; nějak tak se jmenovala divadelní hra, kterou jsem jako bohoslovec zhlédl tuším v Divadle ABC. Její obsah měl 3 dějství, zajímavé na ní bylo i to, že do děje promlouval „vypravěč“. Americký autor v prvním dějství popisoval dva dny před 18-tými narozeninami mladé dívky. Vše od příprav i pozvánek až po „těšení se“ bylo zcela normální. Pojednou se nepozorností dívka zřítila ze schodiště a smrtelně se zranila. Druhé dějství se odehrávalo na hřbitově. Smuteční průvod „mlčel“, zato mrtví z hrobů „hovořily a vítaly dívku mezi sebe“. Před třetím dějstvím náhle promluvil „vypravěč“. Zeptal se dívky, který okamžik svého krátkého života by chtěla znovu prožít, dříve než ji uloží do hrobu. Ona bez váhání zvolala: Den mých 18-tých narozenin! A skutečně! Vše se znovu opakovalo přesně tak, jak jsme to viděli na začátku – až do okamžiku, kdy dívka nesla dort z 1. patra dolů do sálu. Jakmile se blížila k místu, kde se zřítila, zvolala: Dost! Už dál nechci! To byl silný zážitek, který mi dal odpověď na otázku, PROČ nevidím a ani neznám svou budoucnost tak detailně. Budoucnost umí být i milosrdná! Lépe je něco i nevědět, neznat. Že mou budoucnost zná Bůh, je dobré. Proto se k němu obracím s prosbou, aby mne provázel na mých cestách prostřednictvím andělů strážných. Proto ho žádám o moudrost, radu i sílu vše vykonat dle jeho moudré svaté vůle. 

Zpětný pohled na „Tříaktovku“. Pozor! Nejedná se o tašku o třech dílech, nýbrž o umělecké dílo. Bylo to za totáče v Leningradu (dnes Petrohradu). Náš kněžský zájezd, který jsem již vzpomněl v předešlých vzpomínkách, měl na pořadu dne návštěvu divadla. Tento kulturní zážitek stál zato. Usedli jsme, po pravdě nikdo nevěděl, co se „bude dávat“. Začátek byl jakýsi balet Arama Chačaturjana. Bylo to samozřejmě krásně provedeno, vždyť tento druh kultury je v Rusku i dnes na vysoké úrovni. Druhá část byla Operetní jednoaktovka. Jako třetí se nám představila pantomima. Po skončení trapné ticho ukončil „Jéňa“ Hallang, františkánský páter, též šprýmař. Svým basovým hlasem řekl: Il  finito! – konec!  Poté se k němu hrnuly 2 Italky. Jéňa ale víc italsky už neuměl…..    

 
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< říjen / 2020 >>


Statistiky

Online: 4
Celkem: 282679
Měsíc: 5017
Den: 209