Jdi na obsah Jdi na menu
 


C3 - pokračování o semináři, katedrále

Doba prožitá v kněžském semináři a na fakultě.

Litoměřice – Praha - katedrála

Už jsme si připomněli příhodu s „andělem“ sestupujícím s hůry mezi vánočními smrčky kolem hlavního oltáře pražské katedrály. I tento další zážitek svědčí o tom, že my „kolem božího oltáře“ nejsme andělé, ale lidé se všemi různými ctnostmi i nectnostmi. Psal se rok, kdy u nás probíhalo mistrovství světa v ledním hokeji. I mezi pány kanovníky byli vášniví fandové. Mezi ně patřil již dříve vzpomenutý prof. F. Kotalíka. Na Velký pátek hráli naši, tuším proti Kanadě, právě v době, kdy byly Velkopáteční obřady konané s tehdy ještě biskupem Františkem Tomáškem. Každý bohoslovec měl při asistenci zvláštní úkol. Já měl díky kanovníku Miroslavu Vlčkovi, který byl mým biřmovacím kmotrem, řečeno dnešním termínem – funkci zpravodajce, mluvčího. Hned pochopíte, v čem spočívala má služba u oltáře! Protože tehdy ještě neexistovaly mobily, seděl malý kluk – ministrant za hlavním oltářem v jakési „jeskyni“ a u ucha měl malý tranzistorový přístroj. Mým úkolem bylo nenápadně předávat stav zápasu do štal (boční chórové lavice pro kanovníky). Jakmile došlo ke změně skóre, vyšel jsem se sepnutýma rukama před jednu štalu, uklonil se a sdělil stav, např. Vedeme jedna nula. Nato jsem zaslechl: Chvála tobě, Hospodine. Pak jsem se otočil, šel do středu kněžiště, uklonil se směrem k oltáři, došel ke druhé štale a vše zopakoval i kanovníkům na opačné straně. Vše se muselo odehrát tak, aby Otec biskup nic nezpozoroval. To se mi podařilo. Ovlivnit výsledek jsem ale nedokázal. V době, kdy jsme začali prohrávat, bylo slyšet: Hospodine – to je hrůza! Tehdy jsem začínal chápat situaci, kterou má dobrý Bůh s rozdílným přáním, kdy jeden chce a druhý zase nechce – komu má vyhovět? Obdobně jako s počasím: déšť někdo vítá, jiný by radši slunečno. 

Praha – fakulta – kostel sv. Ignáce v Praze

V litoměřickém kněžském semináři jsem díky svému ročníkovému spolužáku Antonínu Slovákovi, který byl v civilu učitelem angličtiny, mohl složit „maturitu“ z tohoto předmětu. Skutečně jsem ve volném čase opakoval anglická slovíčka s ohledem na správnou výslovnost. I soukromou modlitbu jsem začínal: In the Name of the Father atd. stejně jako růženec: Hail Mary atd. Proč to připomínám? Tohle se mi hodilo už velmi brzy, a sice právě v době konání hokejového mistrovství. Trenérem Kanady byl tehdy Páter Bauer. Směl jsem mu v kostele sv. Ignáce v Praze ministrovat při mši sv. Byl to zážitek, to mi věřte. Měl jsem tehdy osobní problém: Komu fandit? Našim? Logicky jistě. Ale jako budoucí kněz jsem držel palce trenérovi, který jako kněz měl na starosti i duše hokejistů – nejen jejich hráčské umění! Umět prohrávat i nepřecenit vítězství je skutečným darem, který on dokázal mistrně předávat. Díky jemu jsem byl o mnohé obohacen. A byl také hrdý na to, že v komunistickém Československu mohl být někdo jako křesťan – katolík a kněz k tomu, užitečný i ve světě, kde rozhodují nejen peníze a emoce, ale i duševní stav a duchovní rovnováha. (Později jako administrátor farnosti Praskolesy jsem byl tamními soudruhy dotázán, z čeho se podle mne skládá člověk. Řekl jsem: Ve škole jsem se učil, že hlavně z těla. Duše je produktem tohoto těla. Jestli je to pravda, pak, promiňte, PRD, který je produktem těla má stejnou hodnotu jako duše? Vím jen to, že jsem se bál, aby z této „drzosti“ něco nebylo…)     

Litoměřice – fakulta

Profesorem latiny za mé éry studia byl František Víšek. Začátek i konec každého semestru byl specifický. Pan profesor se zápalem vypravoval řecké báje. Na tohle se těšili i bohoslovci ve věku 45 až 55 let. Při vypravování dokonce prováděl tělocvik. Pravou nohou, pro zdůraznění přednášeného obsahu, dupnul shora na lavici přímo před našimi zraky! Obvzláště, když se jednalo o „šéfa ohně a kovářství“ jménem Hefaistos, aby zdůraznil jeho kopyto. Dalším profesorem, který budil určitý rozruch, byl Kos. Přednášel nám tzv. marxismus. Nakolik tomu sám věřil, bylo otázkou. Když se psal rok 1968, kdy jsem byl ve 4. ročníku, šli jsme před jeho kabinet a zpívali: Kose, kose, černý ptáčku, co ty tady děláš? Míněno doslova: co děláš ještě v této době na naší CM bohoslovecké fakultě? Zastal se ho tehdy profesor Kouřil (vedl pastorační přednášky). Tomuto knězi při jedné přednášce vypadla zubní protéza. Na náš úsměv reagoval přednáškou o koncentráku, kde o ně přišel. Znám byl i definicí zvonu: Zvon je kovové těleso hruškovitého tvaru s uvnitř se zmítajícím se tělesem. Dalším profesorem byl Josef Beneš, který byl několikrát i ve Vietnamu. Při jedné oslavě narozenin jsme mu sborově zazpívali Smetanovu píseň Velké, širé, rodné lány.. Byl jsem po čtyři roky prefektem polyfonie, sboru o 30 bohoslovcích. Jaké bylo naše překvapení, když nám po našem přání popřál i on: Já vám na oplátku přeji, abyste nebyli „slované“, ale „číňané“. Měl jsem za to, že si dal o skleničku vína navíc. Ale on nám to vysvětlil: „slovan“ je muž slova, který jen mluví; „číňan“ je muž činu! Toto jsem často užíval při svatbě v promluvě novomanželům.      

Litoměřice – seminář

Ještě maličkost. Že jsme měli na patře seminární budovy koupelny, je snad jasné. Jeden „majstr“, jak se bohoslovcům říkalo, neměl koupání v lásce. Ve velikonočním období se latinský zpěv Asperges me (Pokrop mne vodou hyssopem) nahrazuje zpěvem Vidi aquam (Viděl jsem vodu). Již zmíněný student teologie pravidelně míjel  koupelnu se zpěvem: Vidi aquam – viděl jsem vodu. A to stačilo! Jiný majstr se zase otáčel jako holub na báni, když míjel velký kříž s Kristem na schodišti. Ptali jsme se ho, proč se tahle otáčí? Opáčil: Nechci ukazovat Ježíši Trpícímu na kříži svou zadní část!  Inu: jeho specifická úcta. A pak mu to berte… 

 
 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< březen / 2024 >>


Statistiky

Online: 4
Celkem: 467965
Měsíc: 4796
Den: 372