Doba prožitá v kněžském semináři a fakultě.

Litoměřice – seminář - asketika

V litoměřickém kněžském semináři jsme měli dva představené: Otce rektora a Otce spirituála. Rektor plnil úlohu přísného otce, spirituál (duchovní otec) byl pro nás jakousi milující „matkou“. Za 5 let pobytu v tomto „skleníku“, jsem zažil několik rektorů i spirituálů. Začnu P. Karlem Sahanem, byl mi blízký tím, že měl matku německého původu, stejně jako já. Byl to svatý muž; měl nějakou chybu? Pokud je překážkou ke svatosti to, že  při chůzi šoupal nohama a že si sám dělal tzv. „rozsípací houskové knedlíky“, pak má problém. Do těsta dával, jak přiznal, méně vajíček; proto „rozsípací“. Tak označil svůj výtvor. Jeden předmět zvaný Asketika, byl jeho. Každý kněz si musí umět něco odříci. „Já si odříkávám vajíčka!“. Při jedné přednášce jsem se ho otázal, zda mohu připomenout zážitek mého faráře P. Tomaidese, který zareagoval na otázku týkající se askeze. „ Ctihodný pane, co byste dělal, když byste jel rychlíkem v noci ze čtvrtka na pátek. Nemáte žádnou svačinu, hlad se ozývá. Rychlík zastaví ve stanici, kde je na peroně jediný stánek, kde lze koupit párky a rohlíky. Co si koupíte, vždyť za 5 min. je půlnoc a začíná páteční půst.“ Můj farář, tehdy také bohoslovec, řekl: „Koupím obojí. Párky sním za 5 min. a na ty rohlíky budu mít čas po celý pátek!“ P. Sahan tehdy řekl: „Forste! Doufám, že budeš lepším než ten tvůj farář!“ Já mu na to drze řekl: „Já bych si k tomu koupil i pivo, aby mi ty rohlíky dobře klouzaly do krku.“ Ozval se huronský smích mých spolu-seminaristů. P. Sahan jen mávl rukou….

Litoměřice – seminář - rektor

Prvním mým rektorem byl P. Peprla. Snažil se nám přiblížit, proto si s námi chtěl zahrát kopanou na seminární zahradě. Při jedné z návštěv v jeho kanceláři, kdy jsem měl navrhnout, kterou čtyřhlasou mši G.P.da Palestriny budeme v katedrále zpívat, jsem uviděl na skříni, kde byly naše životopisy a posudky, nové „kecky“. Bylo mi to jasné! Zápas bude! Při něm se ale stalo něco, na co nezapomenu: v zápalu hry pan rektor napřáhl ke střele, která minula bránu a zasáhla okno v seminární kuchyni! Sklo se vysypalo do velkého hrnce s polévkou. V ten den jsme ji neměli. Na přístavku seminární budovy nahoře hrál dechový kvartet fanfáry vždy, když byl vstřelen gól. Fanfára se po zmíněném zásahu Otce rektora opakovala asi 3x! Inu, byla to výjimečná událost, proč ne!

Mimo to se náš seminární manšaft stal Sparringpartnerem pro mužstvo vojenské litoměřické posádky. Vždy jsme si na zápas s nimi brali jablka, hrušky a švestky, kterými jsme svého soupeře obdarovali. Byla to hezká setkání nejen pro nás, ale i pro ně. Říkávali pak v civilu: „Hrál jsem na vojně proti farářům“. V životě snad žádný nebyl proti „svému faráři“.  P.S.: Vojta Žarnovický hrával 1.ligu volejbalistů, než  se stal bohoslovcem, knězem.

Praha – spojení s arcidiecézí - Pašije

Snad víte, že Cyrilo-Metodějská Bohoslovecká fakulta (CMBF) byla zakládající fakultou University pražské. Za komunistů byla „vyhnána“ do Litoměřic, aby v Praze nebyla na očích. Přestože zde studovali bohoslovci do roku 1967 pro celé Čechy a Moravu, zůstávaly vazby na domácí diecéze stále živé. Proto jsme i my „Pražáci“ směli jezdit jako jediní na „asistenci“ do katedrály sv. Víta v Praze. Tato změna byla vždy vítána, vždyť jsme mohli v Praze jít do divadla, na koncerty, což bohoslovci jiných diecézí nemohli. Hned ve 2.semestru jsem byl o velikonocích ve Svatém týdnu v katedrále kanovníkem Miroslavem Vlčkem (mým biřmovacím kmotrem) vybrán coby zpěvák Pašijí. P. Vlček zpíval „Krista“, P. Koleta „Evangelistu“ a já „Ostatní + děvečku“. Za rok došlo ke změně: P. Koleta a já jsme si vyměnili role. Prý, že jsem byl lepší zpěvák. Inu, hned se dozvíte, že každé takové povýšení něco stojí. Po Velkopátečních obřadech se kanovník Vlček ptal kanovníka Kotalíka, „Tak jaké to bylo?“ a chtěl slyšet chválu. Kotalíček, jak jsme mu říkávali, děl: „Víte, já slyšel, jak Evangelista zpívá: „O vánočních svátcích“ (mělo logicky znít O velikonočních svátcích) a že hrob pro Ukřižovaného dal k dispozici „Ježíš z Arimatie“ (mělo zaznít Josef z Arimatie). Vlček nato: „Ale Vaše Milosti, to že tam bylo? Já to neslyšel!“ Dodnes nevím, jestli to byl můj „kiks“, nebo vtip pana profesora. On byl znám svým zvláštním humorem. Ale ať to bylo, jak bylo: pro mne to byl hluboký zážitek. Po celé mé studium jsem v katedrále zpíval nejen Pašije, ale i žalmy i jiné části ke cti a chvále Boží!  Inu – chval Boha jak moha!

Praha – spojení s arcidiecézí – asistence

V 1. ročníku fakulty jsme my „Pražáci“ při pontifikální mši asistovali coby „klackaři“. Co to bylo? Dvě trojice bohoslovců při zpěvu Svatý, svatý přicházely do kněžiště s metrovými dřevěnými svícny, na kterých byla zapálená silná svíce, a rozestoupily se napravo i nalevo. Jirka Rozmajzl to popletl a dal se omylem napravo, místo nalevo. Ceremonář P. Vlček hlubokým tlumeným hlasem říká: „Ctihodný pane, obejděte oltář zezadu“. Bylo to o vánocích, kolem oltáře bylo plno smrčků. Jirka mohl prostě oltář jen obejít „v rovině“. Co nikdo nečekal, Jirka zvolil obtížnější cestu po schodišti „kolem oltáře“. S „klackem“ a svící v levé ruce se pravou rukou jal klestit cestu těmi smrčky. Vystupoval vzhůru až za oltář. Toho si nikdo nevšiml. Do záběru všech vstoupil až tehdy, kdy se prodíral smrčky po schodech na druhé straně směrem dolů. Nutno říci, že měl silné brýle, a tak dobře neviděl. Byl to tristní pohled; vypadal jako anděl sestupující z nebes. Konsternovaný Vlček hlubokým hlasem nahlas vyhrkl: „Pane Bože! To snad není možné! A tohle chce být knězem!“ Inu, Jirka se stal uznávaným vánočním zvěstovatelem Radostné zprávy o Narození Spasitele. Pražská katedrála zažila horší chvíle…..