Doba prožitá v kněžském semináři a fakultě.

„Jak to přijde, soudružko má, že tak všechno uhodnete?“ Učitelka na střední škole v Mariánkách se snažila ze všech sil, abych se nedostal na gympl v Plané u Mar.Lázní. Důvod? Nechtěla, abych se stal „farářem“! Ale ono jí to stejně nevyšlo; knězem jsem se stal, jak vidno. Smutné na tom je, že tato soudružka, která mne nikdy neučila, vedla do roku 1948 děti v průvodu Božího Těla s košíčky a lístečky od kytiček. Já se pak stal farářem kostela Božího Těla v Kraslicích. Inu, život si tropí legraci i ze soudruhů! Hezké čtení přeji. P. Peter Fořt

Litoměřice 1964 - 1969

Budova semináře sloužila jednak jako ubytovna a asi do roku 1967 i jako teologická fakulta. (Profesor Historie ThDr Bartůněk fakultě říkával „Vyšší ministrantský kurz“). Zde se konaly přednášky. Vedle budovy byla zahrada s volejbalovým hřištěm a nataženou sítí. Jednou pan profesor Kotalík coby řidič přijel až k hřišti, a když podjížděl síť, podvědomě se v autě sklonil. Řekne se: Inu, profesor! Jenže on uměl snad 40 řečí. Ve Vodičkově ulici v Praze jsem koupil japonské noviny v domnění, že pana profesora přivedu do úzkých. A to jsem si naběhl! Noviny jsem rozprostřel přes celou katedru (což byl stůl, za který si profesoři, když zrovna  nestáli a nechodili, sedávali). Pan profesor a svatovítský sídelní kanovník v jedné osobě si novin nejprve nevšiml. Na začátku přednášky se s námi musel totiž pomodlit Zdrávas. Zaujalo ho totiž něco jiného. Stál pod křížem, který visel na zdi, a díval se z okna. Při slovech modlitby „..a požehnaný plod života tvého – JÉ, KOČIČKA – Ježíš! My mu tam mezi okenice strčili malé koťátko. Pak si sedl a díval se na rozložené noviny. „Vy tomu rozumíte, pane profesore?“ ptal jsem se drze, vždyť jsem byl v ročníku nejmladší. „Tomu rozumí přece každý blbec! Jenom je to nohama vzhůru! Japonské noviny, tady se píše o ostrově XY.“ Už nevím, o který šlo. Kdepak; kdo umí, ten umí; kdo neumí, ten čumí! A v takové situaci jsem se ocitl tehdy i já.

Litoměřice – zkouška ze Starého Zákona

Vytáhl jsem si otázku, připravil si odpověď. Pan profesor Kotalík měl tehdy u sebe přísedícího Jana Toupalíka. Přísedícím byl jeden z nás, bohoslovců. Já býval přísedícím u profesora církevního práva Jaroslava Michala, který byl spolužákem P. Jaroslava Feixe, mého předchůdce v Kraslicích. Na stole byl Prazdroj, chlebíček a ti dva si povídali a povídali. Povídal jsem i já. Když mi „došel dech“, začal jsem znovu od začátku. „Musíš mluvit, jinak je s tebou Amen“ řekl jsem si a mluvil dál. V tom se ozvalo: „No tak, to by stačilo, ctihodný pane, to bychom to už slyšeli potřetí.“  Mne polil pot s ruměncem. Kolikrát jsem si na tohle vzpomněl! Pan profesor předběhl dobu: jsou lidé, kteří dělají několik věcí najednou. Dívají se na TV  a při tom píší na počítači. Dokonce i třetí činnost stihnou. 

Litoměřice – promítání filmů

Čeněk Šilajn, pozdější farář v Sulislavi, kde je i pohřben, byl v semináři promítačem filmů. Vyhlédl si mne, abych to po něm převzal. Dobrá, zase nějaká bohulibá činnost, pomyslel jsem si. Pan rektor to viděl jinak: „Zase má nějaké jiné zájmy.“ Po muzice - byl jsem hned po nástupu do semináře jmenován prefektem polyfonie sboru pěveckého po Jiřím Hájkovi (dnes dlouholetým farářem ve Stříbře), kdy nás bylo i 30 členů, ještě toto. S touto činností byla spojena i cesta vlakem do Ústí n/Labem a zpět. Zde jsem vyzvedl 2 kovové brašny s cívkami filmů, které pan rektor objednal. Dostal jsem tuším 20 korun od pana rektora na cestu. Stačilo to akorát na jízdenku a malou čokoládu. Rektor semináře byl i POROTOU. V kabině, kde jsem mu musel celý film přehrát, zjišťoval, kdy a v jakém čase se na plátně objeví „lechtivé“ scény. Měl v ruce stopky a vše pečlivě zaznamenával. Mým úkolem bylo při vlastním promítání pro ostatní, dát druhým promítacím okénkem znamení. To buď Otec rektor sám, nebo někdo jím pověřený (např. generální prefekt), zvedl kněžský biret (klobouk) do světelného proudu a v tu chvíli byla v aule tma a nebylo nic vidět. Že se ozývaly protestní hlasy, bylo samozřejmostí. Pro neustálou nespokojenost některých zvídavých bohoslovců, jsem tu a tam vzkřikl: „Teď!“ úmyslně o něco dříve, takže když biret zaujal své původní místo o metr níže, přišla na řadu ona zakázaná scéna. Kdo to odnesl? No, přece já! Ale co už pro své kamarády člověk neudělá!

Litoměřice – už tehdy má „koncelebrace“

Nutno vysvětlit, co znamená slovo „koncelebrace“. Po staletí si celebroval (sloužil mši) každý kněz sám. Např.: v klášteře Teplá můžete vidět po stranách boční oltáře, u kterých sloužili tepelští kanovníci „svou mši sv.“ A tak se často stávalo, že u jednoho oltáře kněz mši začínal, zatímco u jiného mši končil. KONCIL – II. Vatikánský -     tohle změnil. A bylo to jistě správné rozhodnutí, byl dán důraz na společenství i v kněžské službě. Pro mne jako bohoslovce vše začalo takto: P. Frgal, kapucín, byl celý život komunisty perzekuován, službu kněze nesměl vykonávat. Co dělal? Tvrdou práci na silnicích v létě i v kruté zimě. Následek na sebe nenechal čekat: časem mu ztuhly prsty a on je chudák nemohl ani narovnat. Tím pádem neuzvedl ani kalich s vínem. Protože tajně sloužil mši svatou doma v bytě v Litoměřicích, posílal nás Otec rektor Poul k němu, abychom mu při celebrování pomáhali. A tak jsem se i já setkal se slzami v očích s obětí totality. Otec Frgal byl tak hodný, pokorný, řekl bych svatý kněz Kristův. A tak jsem s ním mohl už jako bohoslovec „kon-celebrovat“, spolu-trpět, spolu-sloužit.