Něco nejen k zasmání – ale i k zamyšlení.

Jestli člověk na něco rád vzpomíná, pak je to PRVNÍ ŠTACE, u kněze to byla doba, kdy jako KAPLAN nastoupil plný elánu a představ, že s pomocí Boží VŠECHNO změní. A pak narazíte na šéfa, na kritické věřící – my, co jsme tohle prožili za totáče – ještě zážitky s komunistickou státní mocí. Takže: hned po zážitcích kolem POHŘBŮ  se pustím do doby, kdy nás soudruzi chtěli jako katolickou církev POHŘBÍT. Hezké čtení přeji. P. Peter Fořt

Svatá Hora – žehnání Milostnou soškou

Ještě jednou zpátky k 1. lednu 1973. Po mši sv. v 9:00  byl pravidelný Výstav Milostné sošky Panny Marie s Děťátkem. Na mřížce před oltářem vpravo je pro tento účel malý trůn. Dominik tam u sošky stál. Řekl jsem si: „Jsi moderní kněz. Tohle přece nebudeš dělat!“ Jenže: když jsem pozoroval tváře věřících, ať starých či mladých, jak často se slzami v očích se s bázní a nadějí dotýkají pláštíku PM, něco mi došlo. Copak ty nepotřebuješ přímluvu maminky – té nebeské? Vše si zařídíš sám? Či  rovnou s Ježíšem, se kterým si „tykáš“? Maria je Prostřednice, Přímluvkyně u Boha. A tehdy jsem ucítil teplo kolem srdce. Mateřské teplo Mateřského Srdce. Ave Maria. Došlo mi, že jsem Mariánské dítě. V Mariánkách narozen, v Mariánkách ministroval a pak zde měl i primici (první mši svatou jako novokněz). A teď si mne Panna Maria vzal coby kněze k sobě na své poutní místo! Co dodat? Každý květen se snažím mariánskými litaniemi a písněmi s věrnými věřícími vysílat společné prosby, díky i chvály určené jejímu Synu, Ježíši Kristu. Ve věčném domově, kde snad i moje maminka „Mizi“ je.

Svatá Hora – a zpovědnice

Jednou byla „před mou“ zpovědnicí, která stála vzadu napravo (o vánocích zde stavěli Betlém) velká fronta. Tohle nyní není vyzrazení zpovědního tajemství, nikoho zde nejmenuji! Příběh však za to stojí! Jedna žena, jen si klekla, aby vyznala své viny, začala ihned plakat. Nebyla k utišení. Byl jsem z toho nervózní, před zpovědnicí stála dlouhá řada kajícníků. Konečně se nadechla a spustila: „Byla jsem zde před 18-ti roky, v náruči nemocné miminko. K tomu mne opustil manžel, zůstala jsem sama s děckem. Stojím před Matičkou Svatohorskou a se slzami v očích říkám: „Matko, prosím, pomoz! Jestli mi dítě umře, nechci žít!“ Myslela jsem to vážně. Stal se zázrak – aspoň pro mne. Kluk se mi uzdravil. Dnes tu jsem znova a uplakaná. Mám syna – VRAHA! Dnes vidím, že jsem Matičku Boží neměla vydírat. Co dělat, je to přece stále mé dítě!“  Co jsem na to měl říci? Zkusil jsem to. „Upokojte se, maminko. Ježíš přišel na svět a zemřel právě i za vašeho syna. Zdraví lékaře nepotřebují. Váš syn je „nemocný“. Vy ale nejste bezmocná! Jděte znovu k Matičce a proste za jeho obrácení a polepšení!“ Jak vše dopadlo, nevím, snad dobře. Co ale vím, je toto: Vždy, při každé prosbě a to i k Marii, DODEJME: „Buď vůle tvá, Pane Bože! Ne má! Ty, Bože, víš více než já; vidíš i do budoucna. Amen.“   

Svatá Hora – a křest

Málokdy stála při křtu dětí na Svaté Hoře jen jediná rodina. Tento křest se mi zapsal nesmazatelné do paměti – křtil jsem najednou 17 dětí! Začali jsme u venkovního oltáře. Jedno dítě začalo děsně plakat a hrozilo nebezpečí, že se přidají i další. Tu se objevil kostelník Dominik s mikrofonem v ruce a situaci zachránil tím, že řvoucímu děcku strčil mikrofon skoro do pusy. Ozval se hrozný zvuk; vše ztichlo a já mohl pokračovat. Toť ale není vše! K vlastnímu polévání křestní vodou mělo dojít v basilice (přání některé z rodin). Tak tam jdeme a tam jsem postupně pokřtil jedno dítě po druhém. Až na jedno. Byl to tak 5-ti letý kluk, který stále pobíhal, olej křtěnců jsem mu udělil venku v běhu. Ale jak ho pokřtít? Jak tak pobíhal (nutno dodat, že v basilice jsou stěny obložené mramorem), vypočítal jsem si přibližnou dráhu běhu chlapce a vychrstl veškou křestní vodu, která zbyla v konvičce, směrem k němu, kde jsem očekával, že bude. A byl! Přitom jsem rychle řekl slova: „XY, já tě křtím ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého.“  Kluk zůstal stát jak opařený. Dodal jsem: „Doufám, že nezůstaneš stát na místě, ale budeš chodit a běhat vždy s Pánem Ježíšem!“ Tak co? Co dokáže zapnutý mikrofon v pravou chvíli a dobře mířená „střela“ z křestní vody! A též naše pohotovost, schopnost improvizace.

Svatá Hora – a svatby

Co by to bylo za poutní místo, aby se zde neodehrávaly i svatební obřady. Za mého působení jsem směl na tuto cestu připravit mnoho párů. Dvě svatby se však do mé paměti vryly pro jakousi zvláštnost. U první i pro drzost, se kterou svatebčané řešili nastalý problém. Nutno podotknout, že tento pár připravoval P. Antonín. Já je měl jen oddat. Ženich s nevěstou stály v sakristii k poslednímu podpisu před obřadem. Nestačil jsem se divit: chyběl důležitý dokument, který by dosvědčil, že ženich neměl církevní sňatek. Měl ho donést. Samozřejmě ho s sebou neměl. Podle církevního práva jsem pár nesměl oddat. Když jsem odmítal naléhání i jiných, odebrali se tito již oddaní na úřadě před venkovní oltář k fotografování. Stál jsem jako opařený, když jsem slyšel na vlastní uši: „Ať si tady trhnou nohou! Udělejte nějaké fotky, ať to můžeme poslat do USA a dostali ty dolary!“ Čili: vše bylo jen na oko, účel světí prostředky! To si nepřejte slyšet, jak  jsem mezi ně vlítl a hnal je odtud! Když se vrátil šéf, který byl na nějakém zasedání Pacem in terris, pochválil mne za dobré rozhodnutí. Tím jsem se vyhnul sám církevnímu trestu. Inu, zákony – i ty církevní – jsou od toho, aby se dodržovaly. Dodatečně se prokázalo, že ženich už jeden církevní sňatek měl! I zde mne chránila Matička Svatohorská.  

A druhá svatba? Zde to bylo v opačném gardu: já snoubence poučil, oddával P. Antonín. Já musel být na kůru, hrát a zpívat. Během obřadu jsem zaslechl jakýsi šum u oltáře, ale protože jsem seděl za varhanami, nic jsem neviděl. Při obědě jsem si dovolil štiplavou poznámku vůči P. Antonínovi: „Co jsi tam Tondo propána krále říkal, že nevěsta omdlela?“ – Mezitím jsem zjistil, že se nevěsta skutečně „poroučela“, že ji Dominik štípal do zadní části těla, aby ji přivedl k vědomí. Jenže P. Antonín mi vtipně odpověděl: „ To jsem nezavinil já! Ona omdlela z toho, jak jsi na kůru zpíval a hrál!“ A pak že život netropí zvláštnosti!