Něco nejen k zasmání – ale i k zamyšlení.

Jestli člověk na něco rád vzpomíná, pak je to PRVNÍ ŠTACE, u kněze to byla doba, kdy jako KAPLAN nastoupil plný elánu a představ, že s pomocí Boží VŠECHNO změní. A pak narazíte na šéfa, na kritické věřící – my, co jsme tohle prožili za totáče – ještě zážitky s komunistickou státní mocí. Takže: hned po zážitcích kolem POHŘBŮ  se pustím do doby, kdy nás soudruzi chtěli jako katolickou církev POHŘBÍT. Hezké čtení přeji. P. Peter Fořt

Svatá Hora – provokatéři a pomsta

Vraťme se k Dr. Prázovi. Šéf s ním byl svého času na vikariátu Rakovník. Znali se tedy. Šéf se jednou podřekl, že pan doktor umí, když se rozčílí, příšerně klít. Nutno dodat: P. Albert byl kliďas. Jenže sdělení, že bychom se mohli dozvědět o nějakém novém způsobu klení, nám – kaplanům - nedalo spát. Nutno dodat: každý jsme časem dostali svůj pokoj a pan doktor také. Vyčíhali jsme si, když se v basilice modlil. Narafičili jsme v jeho pokoji postel tak, aby se zřítila, až si na ni sedne. Konečně nastal kýžený okamžik. Pan doktor se vrátil a chystal se ulehnout na postel. Najednou se ozvala rána! A vodopád strašných slov. Zklamáni jsme nebyli, jenže přišly výčitky, že kvůli nám pan doktor hrozně zhřešil. Když zjistil, že nám padl do léčky, s klidem gentlemana řekl z otevřených dveří svého pokoje: „VY BANDO!“ A bylo to. Jenže pozor! P. Albert byl doktorem jak církevního, tak i světského práva. Vzal teda spravedlnost do svých rukou. Pozval nás na usmířenou na skleničku vína. Bylo to po měsíci. V pokoji, kam jsme se všichni sešli, bylo intimní světlo od zapálené svíčky. Pan doktor každému nalil skleničku vína a zapíval Živijó. My s ním, samozřejmě. Jaké bylo ale naše překvapení, když se v ústech kromě vína objevila jakási „plachta“. Dominik ihned rozsvítil světlo a my viděli,  jak nám ve skleničkách plavou chaluhy! Odkud se to vzalo? Oči padly na usmívajícího se pana doktora. Řekl: „Je to Dívčí sen. Víno jsem koupil před měsícem, otevřel láhev a postavil k topení“. A pak, že Pán Bůh některé hříchy trestá hned.

Svatá Hora – Jak se i Estébák bál!

V době mého kaplanování na Sv. Hoře jsme měli okresního církevního tajemníka, pana Pospíšila. Byl to dobrý člověk. Horší to bylo s krajským církevním tajemníkem Stanislavem Semínkem. Takové hezké jméno – ale za tím jménem se skrýval podplukovník StB! Děkan Adler s ním byl jedna ruka. Semínko jezdil pravidelně na Sv. Horu i se dvěma svými dcerami, samozřejmě ne kvůli modlitbě. Mladší dcera Irena byla pánskou krejčovou, specialistkou přes kalhoty. Jelikož šéf věděl o dvou vlněných látkách, které jsem měl doma u maminky, dohodil této Irence mne jako zákazníka. Ušila mi dvoje dlouhé kalhoty do zvonu, což tehdy frčelo. Slovo dalo slovo, Irenka mi vzala míru, byly dvě zkoušky, vždy při rodinné návštěvě Sv. Hory. Při poslední zkoušce se šéf dozvěděl, že Irenka dělá právě autoškolu. Adler mne poslal se služební Oktávií Combi na projížďku. Irena se měla naučit řadit pákou pod volantem. Vše šlo dobře až na to, že jsme píchli kolo. Hledal jsem hever, rezervu, atd. Konečně jsme mohli jet domů. Pochopitelně na nás na Sv. Hoře čekali. Mobily nebyly. „Co se stalo? Proč nejedou?“ Dominik v době, kdy jsme byli pryč, dráždil Semínka slovy: „No, Petříček je hezký kluk, Irenka zas hezké děvče. To by byla legrace, kdyby tu bylo „Kindrle – děťátko!“ Semínko zuřil, nechtěně dával najevo, JAK SE BOJÍ! Když jsme konečně dorazili, ukázala se jeho pravá tvář. Otevřel dveře na mé straně, chytil mne pod krkem a řval: „Co bylo! Co bylo!“ Irenka jen řekla: „Tati, jsi trapnej!“ Když se dozvěděl, jaký byl důvod našeho zpoždění, trochu se uklidnil a ani se neomluvil. Ale pro nás na Sv. Hoře to byla satisfakce. Kolikrát se Semínko „kochal“, když se kněží před ním třásli, báli. Inu, alespoň na chvíli to zažil sám!

Svatá Hora – Pondělí velikonoční

Ve Svatém týdnu roku 1974 jsem před Dominikem bezděčně utrousil: „Škoda, že se tady na poutním místě nedodržují velikonoční zvyky: „hodovačky a šupání“. Neteř Dominika, MUDr Polívková se o mém přání dozvě-děla a sehnala pěknou „žílu“, hezky upletenou. Tu jsem v ten den použil po každé mši svaté u východu z ambyt. Neunikla mi ani jediná z věřících žen a děvčat. U starších žen jsem přidával: „Je to zároveň zimní úklid!“ Snažil jsem se být citlivý, stačilo jen symbolicky naznačit. Pamatuji si na jednu ženu středních let, která stála opodál a pozorovala dění kolem sebe. Přiznávám, drtivá většina brala tohle jako zpestření, byly pro, abych je „vyšupal“. Tahle jediná byla jiná. V klerice jsem se za ní vydal a ptal se: „Smím?“ Asi tuto otázku nečekala, ani já moc nečekal. Než stačila vůbec zareagovat, dostala pár zásahů na zadní část těla. Večer při večeři jsme se od šéfa dozvěděli, že ona dotyčná dáma byla zaměstnanec StB! Ani na chvíli jsem nezalitoval. Přesto se v pozadí objevovala otázka: „Nebude z toho něco?“ Kdyby se byla legitimovala, asi bych se jí samozřejmě obloukem vyhnul. Jak vidět: na toto posvátné místo chodili lidé i z jiných důvodů, než z pozice víry. P.Maria  mne chránila.

Svatá Hora – kaplanem i varhaníkem

Samostatnou kapitolou byla změna varhaníka. Na nátlak církevních tajemníků vyhodil P. Adler svatohorského varhaníka P. Karla Břízu, autora známého Ordinária. Důvod nám nikdy neřekl. Jaké štěstí, že P. Bříza vychoval 3 děvčata, která mohla v nouzi pomoci. Přes noc se změnil můj život – navíc jsem se stal varhaníkem. V 6:00 jsem měl tichou mši, pak hrál v 7:30, 9:00, 11:00 a 16:00. Tu odpolední někdy vzala některá z děvčat. A to Adler děl: „Před branou Sv. Hory stojí zástup varhaníků!“ Nikdo tam nestál! Nestál o to, být pod takovým šéfem!