Jdi na obsah Jdi na menu
 


B1 - kaplanské začátky

Něco nejen k zasmání – ale i k zamyšlení.

Jestli člověk na něco rád vzpomíná, pak je to PRVNÍ ŠTACE, u kněze to byla doba, kdy jako KAPLAN nastoupil plný elánu a představ, že s pomocí Boží VŠECHNO změní. A pak narazíte na šéfa, na kritické věřící – my, co jsme tohle prožili za totáče – ještě zážitky s komunistickou státní mocí. Takže: hned po zážitcích kolem POHŘBŮ  se pustím do doby, kdy nás soudruzi chtěli jako katolickou církev POHŘBÍT. Hezké čtení přeji. P. Peter Fořt

Svatá Hora 1973.

Hned začátek stál zato! Když jsem se dozvěděl o rozhodnutí tehdy Otce biskupa Tomáška, který dostal svolení od Ministerstva kultury Církevní odbor pro mé ustanovení kaplanem u Panny Marie Svatohorské, podíval jsem se na datum nástupu. Jmenování bylo dáno k 1. lednu 1973. Jelikož se snažím být pokud možno přesný, přišel jsem ke spodní bráně probošství ve 23:55 večer, resp. v noci. Mezitím, což jsem se dozvěděl později, probíhaly v 1. patře manévry. Pan děkan Adler lítal po probošství jako divý a stále opakoval: Kde jsou? Ani jeden tu ještě není! Na Nový rok – zítra – má jeden mít slavnostní bohoslužbu v basilice v 9:00 a druhý v 11:00!“ Konečně se ozval zvonek! Přesně ve 23:55 jsem zazvonil u brány. Uvítání bylo jaksi divné: „Jak to, že jdete tak pozdě, pane kaplane?“ Já na to: „Promiňte, pane děkane, já přicházím včas, to je ctnost králů.“ Rozhodně se na mne jako na krále nepodíval. Ale pozor, to ještě nebylo všechno; měl se divit ještě více. Jen jsme udělali pár kroků po širokém schodišti do 1. patra, ozval se zvonek u brány znova! Děkan se otočil a se svým bříškem spěchal otevřít dveře. A kdo tam nestál? P. Antonín Ježek, druhý jmenovaný kaplan, který dostal nástup taktéž k 1. lednu. Já byl na Tondu chvíli naštvaný, že přišel přímo ve 24:00. Po chvíli mi řekl: „Petře, já tě viděl, jak jdeš a pískáš si mariánskou rytmickou písničku. Tak jsem se schoval za zeď a čekal, až projdeš.“  Oba jsme se rozesmáli. Důvod byl jasný: jsme si podobní! A nutno dodat: pan děkan mi předal svou „zpívanou devátou mši svatou“. Byla to první a jediná zpívaná mše sv. na Svaté Hoře! Při obědě se páter Karel Bříza, který v té době byl zaměstnán na Sv. Hoře jako varhaník (jako kněz neměl státní souhlas, takže veřejně nesměl u oltáře sloužit), rozplýval, jaká to byla souhra: on u varhan a já u oltáře. A to neměl! Že existuje i kněžská závist jsem tehdy poznal na vlastní kůži. A páter Antonín? Ten byl pochválen za překrásné novoroční kázání. Tonda, nezpěvák, měl mši svatou s lidovým zpěvem. Jednu představu o svém kněžství jsem musel škrtnout: v semináři prefekt polyfonie a chorálu si na Svaté Hoře svým zpěvem neškrtl. Inu, Pán Bůh má svou vlastní režii. Měl jsem se naučit jiné věci, zpívat jsem uměl. Ale o těch nových zkušenostech v dalším povídání.  

Svatá Hora – poutní místo a zpovědnice

Řeknu vám, že na tomto poutním místě jsou zpovědnice velmi důležité. Samozřejmě pro hříšníky, kteří jako „tuční kapři s mnoha hříchy“ přichází k očistě a možnosti nového začátku. Přiznám se: o tom, že budu zpovídat od  6:00 ráno až do 12:30 v jednom kuse, se mi ani nezdálo. P. Toník byl kuřák a tak si během dopoledne dvakrát odskočil „na čouda“, jak říkal. Třetí kaplan P. Jaroslav Růžička, zvaný Jára, zase musel nejmíň jednou na WC. Já nekuřák s dobrým držákem jsem si to tam odseděl v jednom kuse. Protože o častých poutích bylo kajícníků více než dost, jezdili jsme s Tondou pro zpovědníky penzisty. Jedním z nich byl i Dr. Albert Práza. Byl doktorem jak církevního, tak i světského práva. Jednou jsem ho „načapal“, jak šel do své zpovědnice a nesl si pod paží tři knihy. Zvědavost se mnou cloumala. Které si může pan doktor nést do zpovědnice? Dlouho mým útokům odolával, ale pak si řekl: Ať se mladý kněz poučí! První knihou byla JOSEF ŠVEJK, druhou KATOLÍKEM ZA 10 MINUT a třetí k mému překvapení: Maďarština pro samouky. S tou první knihou mne překvapil; pan doktor se rád zasmál. O druhou jsem si měl říci, ta by se mi hodila u mnohých pohanů, které jsem později potkával. Co ale byl důvod pro třetí knihu? Po mé otázce zazněla tato slova: „Důstojný pane, byla u mne ve zpovědnici jedna Maďarka a já jí nerozuměl!“ Já, celý vykulený, dodal: „A vy si myslíte, že zase někdo takový přijde?“ „To nemůžete vědět, ale připraven být musím!“ Jestli někdy maďarštinu použil, nevím, ale dozvím se to snad na věčnosti. A pak že v nebi nebude zajímavých věcí až dost. Tak se těším, jen si musím dát pozor na Desatero!    

Svatá Hora – výlet do Březnice

Děkan Adler se chtěl ukázat jako lidumil i vůči nám, třem kaplanům a kostelníkovi Dominikovi. Jeli jsme na oběd do restaurace Vlčava, která se nacházela v malém městečku Březnice. Zdejší pan děkan P. Škopek býval často nemocen, a tak jsem ho v bývalém jezuitském kostele jezdil mnohokráte zastupovat. Jídlo, které šéf P. Zdeněk Adler objednal, bylo ostré a pálivé, pivo ucházející. Poděkovali jsme, vždyť tehdy byl čtvrtek. Den nato, v pátek, jsme pro změnu seděli v jídelně na Svaté Hoře. Před námi: KRUPICOVÁ KAŠE. Dominik, rodák z Moravských Boršic, překvapeně vyhrkl k menu: „Tak včera to byl Březnického kata ŠLEH, dnes Svatohorského probošta ŠLEH!“

Co na to dodat? To byl první a také poslední výlet do hospůdky s naším šéfem. My kaplani jsme byli na kopci svatohorském jako v kriminále. Neexistovalo jít v Příbrami do kina, či nakupovat; už vůbec ne sednout s některým z věřících na sklenku vína. Pravda, ani televizi jsme my kaplani nesměli mít – pouze Dominik ji směl vlastnit. A tak jsme se setkávali u něho „na kopeček a zobeček“ (na skleničku vína a malý chlebíček, věneček).

 
 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< březen / 2024 >>


Statistiky

Online: 6
Celkem: 468053
Měsíc: 4853
Den: 363