Něco nejen k zasmání – ale i k zamyšlení.

Člověk začíná své životní vyprávění většinou od okamžiku svého narození, o kterém stejně NIC NEVÍ, protože „na to ještě neměl“! Nic proti tomu; rád bych začal z jiného konce: Zážitky kolem pohřbů!

Hořovice, Obřadní rozlučková síň.

Za totality byl takový předpis, v jakém pořadí hovoří řečníci nad hrobem či v obřadní síni. Jako první mluvil vždy „státní“ řečník z městského či místního národního výboru. Pak směl na pár minut říci modlitbu i farář. Zprvu to platilo i za městského tajemníka Červenky v Hořovicích: Soudruh mluvil uvědoměle a zásluhách zesnulého atd. Vždy zdůraznil, že po smrti už nic není apod. Na to jsem vždy zareagoval a někdy i vtipně „shodil “ argumenty ateisty, zvlášť když se jednalo o věřícího křesťana. Pominu tu drzost a necitelnost, s jakou urazil mnohou věřící duši přítomných pozůstalých. Tohle ale tak nemohlo zůstat; bylo mi proto nařízeno, že musím mluvit jako první, a soudruh řečník až po mně. To nebyla pocta, nýbrž soudruh řečník chtěl zamezit mým případným poznámkám k řeči, kterou on přednesl. Ale i tak jsem si poradil. Říkal jsem: „Až uslyšíte, že víra v něco po smrti je nesmysl, že se odtamtud nikdo nevrátil apod., tak je zde Pán Ježíš, který se z hrobu vrátil zmrtvýchvstalý a živý, aby nám řekl, že je pro každého z nás připravené místo – a že stačí JEN v něho uvěřit apod. Inu, soudruh to se mnou neměl lehké – a vždy se na mne zlostně koukal či raději rychle zmizel za řečnický pult. Mimochodem: já tam ze zásady nikdy nechodil, stál jsem vždy raději před pozůstalými, abych jim byl blíž. Blíž k tobě Bože můj. 

Mariánské Lázně – Hřbitov.

Jak jsem byl vystaven nečekanému problému… Už delší dobu jsem byl v kněžské službě a myslel si, že mne vlastně nic nemůže vyvézt z míry, vždyť mám teologické vzdělání, k tomu i praxi kněze na venkově i ve městě. Chyba lávky! Stalo se mi to v doprovodu vlastní maminky – a to jste zažili jistě i vy: stále jsme pro ně jen děti! Ať už je dítě v jakémkoli postavení. Tak a nyní k věci: Šli jsme k našemu rodinnému hrobu v Mariánkách po boční cestičce. Maminka mne zastavila u jednoho hrobu se slovy (v němčině, vždyť my dva jsme se celý život spolu bavili jen v její i mé mateřštině): „ Podívej se na tento nápis! Tady stojí něco, čemu nerozumím! Dívám se a nestačím se divit! „Takoví katolíci!“  Vojta Neustupný byl navíc tatínkovým kamarádem. Stálo tam: ZEMŘEL, BŮH VÍ PROČ. Přiznám se, že jsem stál jako opařený a navíc s výčitkami o mém intelektu. V duchu se modlím: „ Pane Bože, jsem tvým služebníkem, prosím tě, pomoz, ať před mámou nevypadám jako blb!“ Tu mne to trklo: „Mami, tam je chyba, kterou udělal kameník, když do náhrobní desky psal text. Vypadla jediná čárka, která úplně změnila význam textu. Správný text zní: ZEMŘEL, BŮH VÍ, PROČ. Když to zjednodušíme, pak se vše dá říci: Bůh ví, proč zemřel. A to je v pořádku jak pro věřícího, tak pro nevěřícího člověka. Na tomhle je patrné, jakou velkou zodpovědnost měli v minulosti překladatelé Bible z hebrejštiny či aramejštiny do řečtiny, pak do latiny a poté i do národních jazyků. I sám Ježíš varuje: Kdo by vynechal jediné písmenko, byť by to bylo to nejmenší - jota, bude v království nejmenší. Co mi po tom vše zbylo udělat? Říci: „Díky, Pane Ježíši!“  A to se i stalo.     

Waldsassen Německo.

Rád bych zakončil úvahy kolem pohřbů v jiném tónu. Dozvěděl jsem se svého času o skonu paní Hackenberg, která se svou rodinou bydlela v Dolním Žandově na Chebsku. Moje maminka i babička mne s bratrem Pavlem brávala do krásné vily na návštěvu. Protože Hackenbergovi měli dva kluky a děvče, hrávali jsme spolu při návštěvách různé hry. Byla to náplast na jiný druh návštěv: pan doktor Hakenberg byl totiž člověkem, který úspěšně léčil za pomocí bylinek nejrůznější nemoci všemožnými odpornými nápoji. Pravda, vždy byly účinné! Tato rodina se vystěhovala do Západního Německa a tím byly naše kontakty přerušeny. Jel jsem v onen den pohřbu, kdy jemně mžilo, kolem jejich zahrádky v Dolním Žandově, dnes je tam Mateřská školka). Svázal jsem tedy pugét z různých kytiček, které za plotem rostly. Chtěl jsem je přiložit na hrob s tichou vzpomínkou na hřbitově ve Waldsassen. Requiem bylo v tamní basilice; stál jsem v kněžišti jen v albě a fialové štole. Modlitba se vzpomínkami byla náplní oné vzácné chvíle. Když jsme přišli průvodem přes město na místo posledního odpočinku, viděl jsem obrovské množství krásných věnců se stuhami, vždyť zesnulá byla rodnou sestrou pana ing. Harta, který po roce 1989 znovuvzkřísil Lorettu u Chebu. Kdo tam někdy byl a viděl na fotografiích totálně zpustlé a zdevastované místo – dílo pohraničního vojska, nestačil se divit, k jaké změně s tímto posvátným místem díky vděčnosti ing. Harta došlo. Když poslední řečník domluvil, nesměle jsem řekl pár slov v tomto znění: „Promiňte, že si dovoluji ke krásným slovům a květům přidat i malý dík za lásku, kterou zesnulá vždy projevovala nám 2 klukům z Drmoulu a položit svazeček kytiček z její bývalé zahrádky, které jsem tam pro tuto chvíli natrhal.“  Hlas mi tehdy selhal a tak jsem coby kněz udělal jen křížek na rakev a odstoupil. Netušil jsem vůbec, jak jsem se pak dozvěděl, kolik tohle malé gesto způsobilo radosti v okamžiku smutku a bolesti. To je i důvodem, proč někomu jdeme na pohřeb: Modlitba vděčnosti spojená s prosbou za zemřelého a za druhé i setkání nás živých, pozůstalých, kteří se mohou i po létech setkat. Pak už jen chybí setkání nás všech na druhém břehu v náručí našeho Pána a Boha. Cesta tam vede skrze Ježíše, Božího Syna a jeho Matky Marie.

Odpočinutí věčné, dej všem zemřelým Pane, a světlo věčné ať jim svítí. Ať odpočívají ve svatém pokoji. Amen.