Něco nejen k zasmání – ale i k zamyšlení.

Člověk začíná své životní vyprávění většinou od okamžiku svého narození, o kterém stejně NIC NEVÍ, protože „na to ještě neměl“! Nic proti tomu; rád bych začal z jiného konce: Zážitky kolem pohřbů!

Kraslice, rozloučení s děkanem Jaroslavem Feixem - 2002

V překrásném chrámě Božího Těla v Kraslicích se při pohřebním rozloučení s dlouholetým duchovním správcem, farářem, děkanem i bývalým vikářem sokolovským, sešlo kolem OB Radkovského asi 36 kněží. Tehdy jsem byl při obřadu jakýmsi ceremoniářem. Po zádušní mši se ke slovu hlásili různí řečníci. Mezi nimi se blýskla nejen svým blond zjevem i Anička Ž. Když na ni přišla řada, stoupla si k ambonu, (já asi tak metr za ní), a začala těmito slovy česky: „Vážený Otče biskupe, páni faráři, vážení věřící. Dovolte, abych se za Farní charitu Kraslice rozloučila se zesnulým páterem Fořtem.“ Na tato slova jsem ihned reagoval: „Taky se dočkáte!“ Tu se ozval v kostele hlasitý smích, i OB Františkovi se jaksi zatřásla bílá mitra na hlavě. Zesnulý se jmenoval páter Feix. Ale co, Feix, nebo Fořt – to zní podobně! Co se dělo pak? Protože tam bylo hodně Němců (vždyť P. Jaroslav Feix působil v Kraslicích od roku 1946!), tak se tito ptali: Was sagte er?  - Co řekl? Ti „chudáci“ nevěděli, že mne paní Anička právě pohřbila. A tak, je-li to pravda, měl bych na světě být pěkně dlouho. Otázkou je, zda-li to na světě ještě bude pěkné…

Neumětely – pohřeb největšího sedláka a také katolíka (za totality neustále hlídaného).

Ve svém bývalém působišti (Praskolesy, Hořovice, Lochovice atd.) jsem jezdil zastupovat i do Neumětel, kde na náměstí u hřbitovní zdi a kostela stojí památný náhrobek s nápisem: „ V Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra, pochován leží. Zde jsem se místo P. Laburdy jako vikariátní sekretář měl rozloučit zádušní mší svatou se zesnulým dědečkem a uložit ho vedle kostela do rodinné hrobky. Pohřeb se v takovém případě začíná vždy na dvoře statku, kdy se rodina s knězem rozloučí v domě, pak se třikrát s rakví poklekne ve vchodu do domu. Jenže pohřebáci se zpozdili. A to nejen to. Když konečně přijeli, chtěla rodina naposledy vidět svého zesnulého. Když jinak nedali, pohřebáci rakev otevřeli a hle - v rakvi ležel někdo úplně jiný! Hrůza! Šok! Tehdy nebyly mobily, a protože rakev přivezli z Prahy, museli s cizím nebožtíkem zpět. Asi po hodině a půl se konečně vrátili. Dobu jsem musel nějak vyplnit. Měl jsem s sebou kytaru, zpíval s mladými rytmické písně a prokládal texty z Pohřebních obřadů. Ještě že jsem tu kytaru vzal s sebou! Když konečně přijeli, tak se stalo něco, co NIKDO nečekal: přijeli bez rakve! Pohřebáci se skloněnou hlavou sdělili pozůstalým, že bohužel došlo k záměně nebožtíků v Praze. Jejich dědečka přivézt nemohli, protože už byl v krematoriu! To si neumíte představit, co tahle záměna způsobila v rodině, která komunisty vůbec neměla v lásce. Bylo mi všech moc líto. Díky pomoci Boží a také trochu mé schopnosti improvizovat, jsem z domu smutku nesl v průvodu obraz dědečka do kostelíka, kde jsme měli mši svatou, jako by byl mezi námi. Hlavně, že zesnulý už byl mezi těmi na druhém břehu. Nebylo o tom pochyb, byl to věrný katolík, věřící tělem i duší. RiP.

Praha – Olšanský hřbitov – rozloučení s tatínkem spolužačky z gymplu Líby rozené B.

Něco podobného, jako v Neumětelích, se mi stalo během mého působení v Pražské arcidiecézi znovu. Pokud bych předtím neměl předešlou zkušenost, pak bych se určitě zachoval jinak, JENŽE! Praha. Olšanské hřbitovy. Bylo to v zimě, byli jsme všichni až na kost zmrzlí. Aby také ne. K tomu ještě za totáče. Vedle velká olšanská obřadní síň s obrovským „programem“. Nutno říci, že pohřebáci byli vždy pod vlivem alkoholu, vždyť se smrtí se setkávat, musí být pro nevěřící velmi stresující. Tohle, prosím, nepřehlédněte! Moje spolužačka Líba byla již tehdy vdovou. Jejího manžela, vědce, jsem krátce před tím doprovodil jako kněz na poslední cestě. Líba tam nyní stála se svou maminkou u kostelíka, který jako „chudý příbuzný“ stál napravo od velké obřadní síně. Měla se zde s maminkou rozloučit s milovaným manželem a jejím tatínkem, uznávaným hodinářem z Mariánek (Mariánských Lázní). Pocházel z Jugoslávie – tehdy ještě nerozpadlou na Srbsko, Chorvatsko atd. Tohle je nutné pro pochopení další situace. Maminka Líby trvala na tom, že chce ještě jednou vidět svého manžela. Líba, dcera, ji od toho odrazovala. Mne si chtěla vzít jako toho, který ji v tom pomůže. Jenže ona nevěděla, co já zažil v Neumětelích. Proto jsem tehdy řekl: „Líbo, splň mamince tuhle prosbu!“ Pohřebáci v kostelíku otevřeli rakev. Já byl v provizorní sakristii. Najednou jsem zaslechl výkřik! Vrazil jsem do prostoru, kde byla otevřená rakev s nebožtíkem. Zsinalá maminka a s ní i Líba viděly, co věštily. Něco hrozného! V rakvi neležel tatínek Bureš, ale jiný Bureš! Svým způsobem jsem se pustil do pohřebáků, ze kterých byl cítit alkohol, aby OKAMŽITĚ zjednali nápravu. Dali se do práce a za chvíli přišli se zprávou, že MUSÍME chvíli počkat, že jiný nebožtík příjmením Bureš je právě v hlavní obřadní síni, kde se s ním loučí „jeho příbuzní. Tehdy jsem strašně promrzl. A nejen já. Konečně jsme se mohli rozloučit se skutečným tatínkem Líby, která mi pak mockrát děkovala, že jsem dal více na maminku, než na ni. Jako balzám tehdy zapůsobila píseň z rodiště zesnulého, kterou jsem se naučil při pobytu v Chorvatsku: „Jugoslavio, Jugoslavio. Od Vardara pa do Triglava, od Džardara pa do Triglava ….“ Po letech se mi návštěva Jugoslávie hodila; pohladila duši maminky, která se sama narodila v téže zemi, jako její manžel. Inu, překvapení jsou vždy možná – i v situacích, ve kterých by to člověk nečekal.