Něco nejen k zasmání – ale i k zamyšlení.

Člověk začíná své životní vyprávění většinou od okamžiku svého narození, o kterém stejně NIC NEVÍ, protože „na to ještě neměl“! Nic proti tomu; rád bych začal z jiného konce: Zážitky kolem pohřbů!

Lochovice, totalita cca 1984.

Pochovával jsem manžela paní vedoucí z hořovické NARPY. Dostal Řád práce (byl štajgrem ve vápencových koněpruských dolech). Jelikož se postaral o svou tchýni způsobem neobvyklým (šel kvůli ní předčasně do důchodu a ošetřoval ji jako malé dítě), řekl jsem při pohřbu, že za tohle Řád práce nedostane od lidí, ale od Boha. StB měla záminku k návštěvě. Ale to jsem odbyl poznámkou, aby informátorům dali něco jako diktafon, aby bylo jasné, co a jak jsem řekl. Hlavní se však odehrálo nad hrobem lochovického hřbitova. Ke slovu se hrnul člověk, který byl za nacistů udavačem, pak se stal komunistou a v závěru života hovořil nad hroby zesnulých.

Pozůstalí si výslovně nepřáli, aby tenhle člověk mluvil nad rakví.  Opak se stal pravdou. Dotyčný si nasadil brýle na nos, do ruky vzal kus papíru a chtěl začít. Jenže se mu začaly třást ruce, papír mu vypadl z ruky rovnou do hrobu. Vyděšený se nahnul nad rakví, aby se podíval, kam mu papír spadl – a v tom okamžiku mu jako na potvoru spadly i brýle z nosu a cinkly o rakev rovnou do hrobu za tím papírem s proslovem. Vtom se celý hřbitov začal škodolibě smát. Začal jsem se modlit Otče náš atd. Po pohřbu za mnou přišla čerstvá paní vdova se slovy: „Taková ostuda! To si manžel nezasloužil! Všichni se tam smáli..!“ Co jsem měl na to říci? Pane Bože, pomoz! Tu mne něco napadlo: „Milá paní vedoucí; co když je to jinak? Váš manžel znal více vtipů než já. Nebylo to jeho přání, aby se i při jeho rozloučení všichni zasmáli?“ Ona na to: „Víte, že máte pravdu? To je mu podobné, to je celý on!“ Uklidněná odešla. A já poděkoval Pánu Bohu za seslanou myšlenku!

Netolice, pohřeb nepomuckého vikáře P. Františka Cibuzara.

Fanda byl můj ročníkový spolužák z litoměřického semináře a navíc kamarád a zpěvák (chorální) scholy. Biskup Liška sloužil zbožně zádušní mši. Na hřbitově po různých řečnících jsem si dovolil jako nejmladší z ročníku 1964 – 1989 říci pár slov. Připomněl jsem, že Fanda zpíval – než šel do semináře - se svými dvěma bratry Václavem a Josefem ve Svatém  týdnu pašije v netolickém kostele jako evangelista (vypravěč). V místě, kdy evangelista zpívá: „I kohout třikrát zazpíval“, jeden z bratří ZAKOKRHAL! „Nevím, kdo z vás to byl“ jsem dodal – a napodobil kokrhání kohouta. Všichni se v tu chvíli hlasitě zasmáli. Já nato: „Teď se smějete, ale tenkrát se v kostele nikdo ani neusmál, PROTOŽE to tam patřilo! Ani teď sem nic jiného nepatří, než přímluva za patera Františka. Amen.“ Poté za mnou někteří přišli a říkali: No, to jsme ještě nezažili, abychom se na pohřbu zasmáli!“  Nutno dodat: Fanda často říkal: „To víš, to muší tak bejt!“

Pohřeb zasloužilé kostelní zpěvačky.

Pan děkan Dušan Řezanina  byl nejen vzácným knězem, ale i vynikajícím básníkem (alespoň ve svých očích). Když se loučil se svou dlouholetou zpěvačkou, která za totality statečně stála při svém faráři při všech svatbách, pohřbech i křtinách, nad hrobem zaujal pózu básníka a s patřičným pathosem na závěr rozloučení pronesl tato slova: „ Tak zněj, ty stará harfo!“. Samozřejmě, že nástroj – i harfa – zní nejlépe po dlouhém používání a hraní. To ovšem nepochopili nejbližší příbuzní – a urazili se. Inu, rozhodující před Bohem  byl jistě úmysl uznání, které pan děkan svým způsobem – možná pro někoho  nešťastným – vyjádřil. (pozn.: my jsme mu říkali Ŕezan Dušanina, byť jeho pravé jméno bylo přece Dušan Řezanina)

Pohřeb mons. Václava Škacha, kancléře plzeňského biskupství

P. Václav byl můj katecheta, i když jen částečně. Znal mne od dětství spolu se svým kněžským přítelem P. Františkem Kolandou. Ti dva byli prostě PARTA. Vše řešili spolu. Při zádušní mši v plzeňské katedrále, kterou celebroval OB Holub, zazněla na závěr tato slova našeho přítele pana Kalaše: „Véna (mons. Škach) už ke konci života nemohl jet sám z Plzně do Úšovic a Mariánek. Tak jsem ho tam vzal. Už skoro v cíli byl po pravé straně výkop a v něm postava. Povídám: „Véno, není to Jura?“ P.Škach, který v Mnichově u Mar.Lázní měl kolem sebe mnoho Rómů (tehdy se říkalo cikánů) nato vyhrkl: „Cože, Jura?“ Otevřel okénko a ptal se, zda-li je to ten „jeho Jura“. Jura na to celý vykulený zvolal: „Velebný pane, vy nám tady chybíte!“ Tehdy jsem měl slzu v oku. Na nové části plzeňského hřbitova vedl u hrobky obřady OB Radkovský. Řekl jsem mu, že bych rád něco řekl, zda-li mohu. OB zpíval a modlil se, až se hory zelenaly. Ke konci se mimoděk na mne podíval a já jen mrkl. On nato: Otec Petr by rád něco řekl. A tak jsem začal. „Víte, co vše jsme o našem monsignore Václavovi v katedrále slyšeli. Ale on byl také PROROK!“ – A to jsem přímo zařval! Mnohý sebou cukl. „Víte, P. Kolanda jednou povídá P. Václavi: Véno, víš, ten Petřík – jako já – Peter Fořt – chce být knězem! Vždyť kam ho postavíš, tam zbožně stojí a mluvit ani neumí… Nato mu P. Václav řekl přímo prorocká slova: „Fando, až se mu ta pusa rozjede, tak se nebudeš stačit divit!“ OB František dodal: Ano, to se sem hodilo. A kdo mne zná, ví, že to vše není daleko od pravdy. I tehdy jsem si uvědomil, jak mnozí kolem mne viděli dál, než já – ve svém klukovském věku.