Jdi na obsah Jdi na menu
 


ze Zpravodaje Plzeńského biskupství

25. 11. 2010


Článek ze Zpravodaje Plzeňského biskupství.

PŘEDSTAVUJEME

*+Římskokatolickou farnost Kraslice

„Víte, strašně nesnáším ty reklamní letáky, co nám pořád cpou do schránek, reklamy, co se nám pořád vnucujou,“ začíná náš rozhovor poněkud netradičně P. Peter Fořt, okrskový vikář sokolovského vikariátu a farář v Kraslicích. Vzápětí ale logicky navazuje: „Lidem se nemá nic vnucovat, člověk má hledat sám. Každý, kdo hledá, najde. A já jsem tu, abych všem hledajícím byl po ruce. To je moje životní krédo. Proč jsem se stal knězem? Abych pomáhal lidem!“

Po krátké odmlce dodává: „Ale protože jsem vždycky dost naštvaný, když se má o mě něco psát, radši si budeme povídat o farnosti, ano?“ Ještě bleskově vybere písně pro nejbližší bohoslužbu, pobrukuje si přitom jejich melodie, pak zaklapne desky, plácne dlaní do stolu a se svou typickou živou a emotivní dikcí začne povídat:

„Podívejte, třeba teď nedávno bylo Boží Tělo. A protože v Kralicích je farní kostel Božího Těla, měli jsme tu pouť. Bylo tu na dvě stě lidí, z toho asi sedmdesát Němců, máme totiž spřátelenou německou farnost v Neutraublingu – pět let je oficiálně uzavřená smlouva, ale kamarádili jsme už dobře šest let předtím. Na Boží Tělo jsme všichni seděli na farní zahradě u pohoštění, několikrát jsme zmokli, vždycky jsme se stěhovali dovnitř fary, pak zase ven. Říkal jsem, že vy jste se ženské modlily, aby se vám zalila zahrádka? Ale náladu nám to nezkazilo, seděli jsme až do půl sedmé večer. My pak zase jedeme na pouť do Neutraublingu na jejich pouť sv. Michaela arch., mezi farníky se navázaly i mnohé osobní a rodinné kontakty.“

Je zřejmé, že kraslický farář je se svou farností, ve které už působí čtrnáctým rokem, spokojený. Pravidelné bohoslužby slouží každý týden na šesti místech, dohromady napočítá v kostele kolem dvou set věřících. Společenství se scházejí několikrát týdně jak na faře v Kraslicích, tak třeba v Rotavě a v Jindřichovicích. „To jsou takové malé manufaktury, všechno tam řádně promodlíme,“ usmívá se P. Fořt a vypočítává, že za letošní rok už měl ve farnosti osm svateb a třicet křtů. Jeden farník se připravuje k trvalé jáhenské službě. „Ten chlapec se sem přiženil a onemocněl těžkou poruchou krvetvorby. Všichni jsme se za něj modlili a on se rozhodl, že když se uzdraví, chce sloužit Bohu. Stalo se a teď studuje teologickou fakultu v Českých Budějovicích. Takže to máme vymodlené přímo z vlastní Boží rodiny.“

Většina původního obyvatelstva Kraslicka byla po válce odsunuta, mnozí se později odstěhovali. Noví obyvatelé, kteří sem přicházeli z Moravy, Slovenska, Polska či Rumunska, pod vlivem okolností postupně ztráceli či zavrhovali svou víru v Boha. P. Peter Fořt, který sám pochází z česko – německé rodiny, své působení v tomto prostředí pojal trochu jako misii.

„Věděl jsem, že tento kraj byl mnohými proklet, když museli odejít. Snažím se ze všech sil toto prokletí zmírňovat, aby se Pán Bůh smiloval. K tomu třeba směřují česko – německé bohoslužby, které tu poměrně často máme. Říkám tomu budování malých mostů. Ze strany místních lidí zažívám překvapující, někdy až šokující individuální návraty k víře. Třeba i přes jedno, dvě pokolení.“

Jako příklad vypráví příběh dvou chlapců, dvanáctiletých dvojčat, která poznal na pohřbu jejich milované věřící babičky. Pohovořil s nimi o tom, že ve víře a v modlitbě mohou být s babičkou i po její smrti, a po nějakém čase přišli chlapci, že by chtěli být pokřtěni. I s maminkou. Dnes jsou patnáctiletí kluci vydatnými pomocníky ve farnosti.

„Lidé se obracejí k víře v Boha také po nejrůznějších zklamáních, deziluzi, když poznají, že vsadili na falešnou kartu. Pro tyto hledající ať jsou otevřené dveře nejen far, ale i křesťanských rodin. I kostely mají být pro každého otevřené,“ nabírá řeč P. Fořta na důrazu. „Ten promodlený prostor nutně na každého zapůsobí. Když ne hned, za čas určitě. Tady na Kraslicku je muzikantský kraj, a tak je důležité otevřít kostely i pro hudební aktivity, koncerty, i tak lze lidi přivést do kostela. A příště už třeba přijdou sami,“ říká kněz, v jehož farnosti působí několik pěveckých sborů a který, když nemá zrovna varhaníka, doprovází si sám bohoslužbu na klávesy.

Během našeho povídání zazvoní P. Fořtovi několikrát mobil a on manažersky řeší tu výkop kanalizace poblíž kostela, tu účet za plyn a další praktické věci. „Když jsem sem nastupoval, netušil jsem, jak často budu potřebovat montérky! Ale mě práce nevadí,“ směje se a hned se dá do vypočítávání oprav, které byly v poslední době provedeny: „Například kaple v Glasbergu má novou střechu, kapli sv. Josefa nad Olovím si lidé za pomoci obce postavili úplně sami, v Horních Nivách kapli místní občané sami obnovili, v Krásné vznikla fungl nová kaple pro padesát lidí. V Kraslicích jsme díky příspěvku od města mohli udělat na kostele novou fasádu za 40 miliónů. Nejde o to, aby všechno dělal a o všechno se staral farář, to jeden člověk ani nemůže zvládnout. I v této práci je obsaženo osobní konkrétní setkávání s Bohem a s lidmi. Kolem nás je mnoho tzv. sympatizantů, na které se člověk může obrátit a oni pomohou. Ti se k Bohu a do kostela dostávají přes tyto své služby a dary.“

V Kraslicích se konají jedenkrát za dva měsíce také ekumenická setkávání, kterých se účastní kolem třiceti lidí, aby se společně modlili a vyměňovali názory a informace. „Já vysvětlím například, co to je růženec, mariánská úcta, ostatní zase svoji cestu s Ježíšem. Tolerance přináší obrovské vzájemné obohacení, je to i příležitost k vyjasnění různých smyšlenek, nánosů z minulosti,“ říká P. Fořt, jenž před lety tato setkávání inicioval.

„Celý život je vlastně taková obrovská učebnice, každý den je člověk obdarováván novými a novými kroky Božími, byť jsou to třeba jen drobné věci, malá oslovení. Každý máme svou cestu k Bohu. Proč se Ježíš narodil právě v chlévě na okraji Betléma a nestyděl se za to? Protože tam mu otevřeli. A tak je i kněz nesmírně šťasten, když se tam či onam dveře otevřou a přijmou to světlo Boží, bez něhož my kněží nemůžeme ani vteřinu žít,“ říká procítěně farář, jehož barvité vystupování i rétorika se výrazně liší od vážné důstojnosti čítankových duchovních otců, ale o to víc jsou jeho slova uvěřitelná, pochopitelná a inspirující. Nakonec, kraslická farnost je toho důkazem.

*/Alena Ouředníková

                    a zde je Náš děkan a vikář sokolovský P.Peter  Fořt

 

 

 

 

p.fort-s-hanni-steinmueller-jeleni-pout-2010.jpg

 

 

 

 

 

 
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< říjen / 2019 >>


Statistiky

Online: 3
Celkem: 234703
Měsíc: 2928
Den: 94